Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Process of Guilt - Slaves Beneath the Sun

Process of GuiltSlaves Beneath the Sun

Victimer20.7.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Suchý a na férovku servírovaný sludge metal Process Of Guilt je řemeslně v pořádku, něco opravdu speciálního ale chybí.

O pyrenejské špinavce Process Of Guilt jsem zavadil někdy v průběhu let 2009-2012, tedy když postupně vyšla alba Erosion a Fæmin a oni tak špinaví vlastně ještě nebyli. Od té chvíle jsem je ale měl v merku a každá další aktivita nezůstala bez povšimnutí. Ona to zas nebyla taková dřina, protože následující nahrávky, které nesly podpis Process Of Guilt, byly jen tři. Splitko s Rorcal, další ryze autorský zářez Black Earth (2017) a právě v těchto dnech vydaná novinka Slaves Beneath the Sun. A protože kapela čerpá z doomu, na který se postupem času nabalovalo čím dál více sludge metalové břečky na úkor melancholie, samovolně jsem si ji zařadil mezi další adepty z vyprahlé pyrenejské líhně.


K Monkeypriest nebo Horn of the Rhino, nad kterými někde v éteru poletují mnohem avantgardnější Orthodox. K těm posledním ale aktuální hrubozrnnost Process Of Guilt prosím příliš nepřirovnávejme. I když ani jim se nevyhne pár halucinogenních pasáží, pořád je to jen malé duševní koma a na míle daleko od teatrálních představení sevillského tria. Process Of Guilt sází na přímočarost, jsou dřevní, těžkopádně groovy a suší jako slunkem rozpálený písek na břehu oceánu. Pokud budete chtít velká jména, tak doomové území Portugalců nyní navazuje tam, kde jsou už léta doma Neurosis nebo Amenra

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/process%20of%20guilt%2022.jpg


Pojďme ale k novince. Slaves Beneath the Sun je celkově pátým albem kapely a má v sobě snad všechny aspekty hutné a surově rozvláčné sludge doomové desky. Tak nějak je poznat, že kapela si to k nám štráduje z jihu, tlusté struny a tuhé riffy jsou jako by zalité sluncem, k čemuž pomáhá i vizuál kapely. Album nabízí vlastně ideální pohled do syrové kuchyně sludge metalu, který jede dle tradičních receptů, kde jako hlavní menu figuruje okoralá kůrka a řádně odleželý sejra. Na první pohled a poslech nic vábného, ovšem po prvním soustu se chuťový pohárek zaraduje a hlava si dá říct. Jinak řečeno, Process Of Guilt dobře ví co dělají a dělají to se zaujetím, ale i když to jejich řinčivé doomobraní má koule a kus zkaženého charisma, něco nad plán v jeho popisu nenajdeme. A to je v dnešní náročné době mínus.


Valivý, na kost ohlodaný bigbít jede dle mustru, dává tomu vlastní polopouštní aroma, ovšem dál se nejde. Je to na dřeň, ale šťáva tomu chybí. Pak se jen zbývá chlácholit tím, jak se kapele daří krotit to gró stylu a významně poohrnout obočí jen v případě třetí skladby Victims, která aspoň ve svém začátku zní jako Godflesh, což je stejně nečekané jako dobré. Je zajímavé, jak blízko k sobě může mít vyprahlá špína a strojová temnota. Jak jednoduché a tvárné to najednou všechno může být, ačkoliv se chvíli opisuje odjinud. I dál se song nebojí nabídnout víc, než jen vysušené kalení a dá se považovat za ten stěžejní z alba. Oživit polomrtvé už bylo třeba a Victims tohle dovede. Do nějakých větších akcí ve smyslu plodné intenzity se deska moc nepouští. Přitom taková 11-ti minutová Host by za to rozhodně stála. Na můj vkus ale spíš stojí trochu na místě, než aby se odvázala. Celkově, a i přes zjevně dobrý základ, pak album Slaves Beneath The Sun nejspíš v průběhu roku zapadne.

 


Už páté album solidního sludge metalu z Portugalska od kapely, ve které cosi vězí, ale pořád to neumí úplně věrohodně prodat. Zní až moc obyčejně, jako by spokojeně ve svém domácím chlívku, v jehož plotě je sice díra, ale cesta ven nevede. Což ukazuje na limity, přitom se mi zdá, že arzenál kapely nabízí moře příležitostí být výbušnější a umělecky odvázanější. Za mě škoda, čekal jsem víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky