Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Prometheus - Resonant Echoes from Cosmos of Old

PrometheusResonant Echoes from Cosmos of Old

Victimer4.1.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Černé je podzemí, ale ne neprůchodné. Krutost Prometheova osudu se otáčí za světlem a nekrčí se jen v rohu kobky.

Když se vrátím o tři roky zpátky, debut řecké formace Prometheus mi pořád zní jako mix Morbid Angel a Emperor, což je na stupnici temně metalové atmosféričnosti hodně široké spektrum nálad k vyjádření. Ale co, když v sobě kapela dokáže dusit tlející zbytky ikonických jater a po jejich požití mít prostorové vidění ne příliš vzdálené od kreativního císařpána, nemusí to být zas tak divoká představa. Prometheus je nesvatá trojice ze Soluně a Consumed in Flames je její poměrně srouzimelný mix brutality a emocí. Intenzivní a slušná záležitost, u které mi schází víc osobitosti, na druhou stranu však samo provedení snese ty nejpřísnější měřítka.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/prometheus%20band2.jpg


Nyní si ale beru na paškál jeho pokračování. Koncem října vyšlo u I, Voidhanger Records druhé album Resonant Echoes from Cosmos of Old. Hned na začátku bych měl zdůraznit, že mysticky atmosférické brutalitě zůstala družina nadále věrná a nevypadá to, že by z ní měla v záměru nějak uhýbat. Druhá práce je ale o poznání špinavější a víc se dotýká disonantních obyčejů současných spolků, načež se náležitě otevírá i po stránce náladotvornosti. Dvojka je zkrátka krapet jiná deska, ačkoliv staví na stejných základech. Zvuk alba je položený do nižších pater podzemí, kde už se moc nevětrá, o to více a zajímavěji vyznívá provzdušnění, které do zatuchlých prostor kapela posílá. V druhé polovině alba až překvapivě často. Tyhle vibrující ozvěny jsou jako hnusná skrvna na slunci.


Pokud debut doplácel na svou předvídatelnost, novinka je v podstatě albem, jehož možné trasy lze vnímat jako větší dobrodružství. Stejně jako to vypadá, že se kapela výrazově spíš vrací někam hlouběji pod zem, tak se to děje jenom pocitově, protože nové album je slušným krokem kupředu ve smyslu hledání další dimenze sebe sama. Prometheus znovu nepatří mezi ty nejoriginálnější soubory v okolí, ale po stránce zpracování a skladatelsky jsou borci dál. Od těžké deky na hlavách a plazící se po chodbách sklepení, po tklivé melodie a chuť se s nimi pouštět stále dál a nenechat je jen slušně prozvonit. A neznít u toho jako Nile (že ano...).


Kosmická dvojka mi zkrátka přijde zábavnější. Je to mix více extrémních světů. Pořád je znatelná ta symbióza mezi jižanským naturelem řeckých titánů a severským chvěním starých bran do zvláštních, nepoznaných světů. Dotek disonance, surově temného učení, vliv zaoceánské školy a znovu návrat do míst, kde jsou Prometheus doma a kde jim koluje v žilách šestý smysl pro melodické, snad můžeme říct i symfonické kování.

 


V neposlední řadě je Resonant Echoes from Cosmos of Old, narozdíl od debutu deskou, která se mi i po slušné protáčecí mašinérii neztratila z dohledu a pořád se vyplácí se k ní vracet. Prometheus se prezentují jako zdatní surovládci a je od nich hezké, že nezabředli do ultra-neprostupných tras s chaotickým značením a jdou si cestou, odkud se člověk vrací sice zmatlán k nepoznání, ale sám sebou. Určitě slušná práce a jistota častých poslechů i do budoucna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky