Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tuto nahrávku jsem označil v závěrečném hodnocení loňského roku za jedno z nejlepších alb, která loni vyšla, a přestože jsem od té doby svůj hudební jídelníček obohatil o pár dalších významných počinů roku 2011, na mém stanovisku to nic nezměnilo. "Scurrilous" se svým tvůrcům mimořádně povedlo, album na mě vyskočilo jako vyhládlá puma a měl jsem co dělat, abych si dokázal pustit i něco jiného, než tuhle perfektní desku. Povídání o "Scurrilous" na našem serveru ještě chybí, tak je na mě, abych to napravil. Zvlášť když to v redakci slibuji už víc než půl roku. Tak pojďme na věc.

PROTEST THE HERO (dále PTH) pochází z kanadského Ontaria a na scéně působí pod tímto názvem od roku 2002. Předtím zhruba tři roky fungovali jako HAPPY GO LUCKY, ale po vydání svého prvního studiového záznamu změnili jméno na to stávající. "Scurrilous" je jejich třetí dlouhohrající album, které mělo navázat na úspěch předchozího "Fortress". To se totiž po svém vydání umístilo v rodné Kanadě na prvním místě v prodejním žebříčku, tak si asi dovedete představit, jak jsou ve své zemi PTH populární. "Scurrilous" nakonec na domácí scéně první pozici neobhájilo, ale naproti tomu se mu více dařilo ve Spojených státech a tuzemský fanoušek jistě ocenil expanzi kapely i do našich koncertních vod (na Rock for People loni, na Brutalu letos!)

Se žánrovým zařazením to nebude úplně jednoduché. Pokud mi ponecháte volnost, klidně bych hudbu PTH zařadil do progresivního metalu bez žádných dalších specifikací. Jestli má metal znít progresivně, tak klidně takto! Kořeny kapely tkví v metalcore, kterému vůbec neholduji, ale v tomto pojetí mi ani trochu nevadí. Zpěvák Rody Walker totiž převážnou většinu času neřve jako utržený ze řetězu, nýbrž krásně zpívá, že by se nejednomu fanouškovi kapel typu FATES WARNING nebo starých QUEENSRŸCHE podlomila kolena. Jelikož jsem jedním z nich (mimo jiné), na p*del jsem si kecnul taky. A nejen ze zpěvu. Hudba není jednotvárná, pořád se něco děje. Je to jako rychlá jízda v rychlém autě, se šílencem za volantem a konvojem policejních jednotek za zády. Přitom všechno je nenásilně a naprosto přirozeně podáno, jako bych byl na toho šílence už léta zvyklý, nebo dokonce bych to byl já sám.

Kytarové riffy sestávají z dynamických akordů, hráčům lítají prsty nahoru a dolů, že by se z toho jeden po*ral, ale skladby nejsou žádné onanie ani exhibice, spíše to vyznívá tak, že chlapi hrají tvrdou muziku a jen tak mimoděk jim z toho leze progressive, který můžou jinde kapely dřít roky a stejně jim to nehraje. Hra na bicí je nenápadná a plyne se skladbami, někdy mám pocit, že se na škopky zapomnělo. Jenže stačí se do nich zaposlouchat a pochopíte, jak hrají pro tým. Obrovský kus práce a invence. Nämlich to samé basa.
Co říci ke skladbám...Samé pecky mezi oči! Od začátku do konce natlakovaný papiňák plný melodií a instrumentální ekvilibristiky. Ta nijak nestojí v cestě kompoziční stránce, takže se nebojte, že dovednosti muzikantů dostávají přednost před vývojem a gradací skladeb. Počínaje úvodní klipovkou "C'est la Vie" a konče závěrečnou "Sex Tapes" není na dýchání místo, skladby jsou krátké a úderné, místo je jak pro rychlé kvapíky (z větší části), tak i pro krátké zadumanější pasáže. Na první poslech se toho na posluchače asi vyvalí až moc, ale mějte trpělivost. Kompozice postupně odhalí svou logiku a pak už je to jen vychutnávání.