Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Psicosfera - Summa Negativa

PsicosferaSumma Negativa

Garmfrost23.4.2024
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Summa Negativa je vášnivě rozervanou i epicky rozmáchlou bestií.

Psicosfera je zvláštní kapela se zvláštním vývojem i tvorbou. Jedná se o argentinskou, technicky založenou, původně instrumentální, avantgardně blackovou smečku. Psicosferu našinci přiblížil neúnavný hledač skrytých a neokoukaných talentů, tuzemský label Lavadome Productions. Tím v podstatě můžeme začít i skončit naši recenzi. Každý, kdo se setkal s jeho nabídkou, ví naprosto přesně, co čekat.

 

Z původních zakládajících členů zůstalo už pouze kytarové duo Gabrielů - Sabatini a Luque. Recenzovanou desku ještě stačil nabubnovat taktéž původní bicmen, Juan Facundo Brinville, aby v zápětí z kapely odešel. Mně neznámá smečka stačila natočit tři desky. Debutovou Alpha jsem si pustil pouze jednou. Ne že by byla špatná. Naopak, instrumentální zdatnost kapely je patrná od prvních krůčků. Nahrávka mi ale nic moc nedala, proto jsem se přesunul k Beta. Rovněž instrumentální počin nabízí už mnohem vyspělejší sound. Mnohem hutnější a zábavnější. Proč se tady zaobírám staršími deskami? Snažil jsem se Psicosfeře dostat pod kůži a pochopit, co vynikající (už zpívané) Summa Negativa předcházelo. Zda její šikovnost je daná přirozeným vývojem či úhybem ze směru.

 

summanegativa

 

Pominu-li přítomnost vokalisty, je možné zmínit i větší tah na branku a snazší stavbu skladeb. Summa Negativa má rovněž nejzdařilejší produkci i pořádně roztažená křídla do různých stylových stran, barev a vůní. Zpěvák Julián Reggi hází desku svým výrazem do chaotického HC prostředí. Místy skučí jak raněné zvíře, jindy zase řve fest vztekle. Líbí se mi i nové pojetí basové hry. Oproti dřívějšku přibylo hravosti. Basa je doslova rafinovaná. Nehraju si ale na znalce, před nedávnem jsem o této kapele neměl ponětí. Jen jsem si kapelu pořádně pustil do žil. Díky tomu oceňuji rukopis obou kytaristů, u nichž je znát, že se o vlastní tvář snažilo už na první desce a nyní už jen piluje a vylepšuje. Zajímavě propojili dřívější harmonie a koketování s post/metalovou mlhou s aktuální disonancí a blackovou torturou. Žádná křeč. Vše je přirozené.

 

Summa Negativa není surovým extrémem, přestože občas pěkně sype. Tempo skladeb je silně variabilní. Není se pro začátek pořádně čeho chytnout a posluchač může nehezky tápat. Ale stačí vydržet. Všechno se rychle vybarví. Obdivuji rytmickou pestrost už bývalého Brinvilleho. Kdo bude líný hledat, uslyší ve vzorcích DsO, já jsem přesvědčen, že blíže mají k takovým Dodecahedron či ještě více k Plebeian Grandstand. Asi. Summa Negativa oproti zmíněným klade větší důraz přes vášnivou rozervanost na náladu a místy až epickou rozmáchlost.

 

 

Znásilněné melodie neusnadní posluchači vychutnat jejich impozantnost. Pro instrumentální fajnšmekry může být překážkou přílišná impulzivnost a citovost. Naopak depresáky zaskočí profesorská přísnost a odtažitost. Zkrátka, žádná sranda se nekoná. Deska je krátká, má osm skladeb. Což neznamená snadnější vstřebání a jasnější názor. Ostatně, kdo rád hledá a nenechává se odradit, ten by si nic přímočařejšího nenechal připustit k tělu. Cestu vám může přiblížit chytlavý front cover, v němž spatřuji muže spolknutého monstrem, nebo muže ovládajícího chapadla monstra. Jak kdy… Ale dost blábolů, pusťte si to raději sami. Netřeba se bát. Pořád je to metal. Byť trochu psychotický.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky