Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejsem velkým přeborníkem v daném hudebním ranku, ovšem toto dílo mi uhranulo natolik, že předbíhám zběhlejší redakční kolegy a těchto pár slov si vymiňuji pro sebe. Hledím z okna na zamrzlé zčernalé kopce, popíjím sklenku nejoblíbenějšího pití a pronikám do hloubky tónů počinu [Order Of The Shadow : Act I].

Chmurné intro s tragickým vyústěním doznělo. Na povrch se vyvalila hradba honosné industriální mašinérie, v jedné vteřině mnou projede mráz, oči se rozzáří a jsem zajat tou mocnou vřavou masivních tónů, které vytryskly z desky. Shadows Unveiled je uzemňovák a vyhlazovák v jednom, nastaví nekompromisní předpisy a veškerá biochemie je podřízena jeho velení. Pochodové tempo je vrstveno, nepříčetný zpěv se tříští o stěny a kytara udává takovou zvláštní náladu, při které se člověku chce až běsnit. Hned na to mi druhá skladba Suffer Well evokuje někdejší práci Marilyna Mansona, na mysli mám dílo Antichrist Superstar. Postupy jsou podobné jako od Trenta Reznora, začátek této skladby totiž skutečně zní nápadně shodně.

Exkurze do hlubinných dolů jest provedena skrze těžkopádnou věc Afferte Mihi Mortem. Tvrdé nárazy kovu na kov, jiskry létají, stejně si počíná i hudba samotná. Je to bestie, která dýchá pod zcela jinou taktovkou, než jsou termostaty, či řídící jednotky. Stroj žije, industriál dýchá a chrlí mour. Čest svému názvu dělá následující mechanika Use Once And Destroy. Destrukce je ihned jasně rozpoznatelná – střední tempo, razantní údery a zběsilé vokály za doprovodu nesmlouvavých kytarových výjezdů. Takto bychom mohli pokračovat skladbu po skladbě, vše je prostoupeno černým mazutem a hrubou silou, která jednoduše drtí. Žádné úskoky a manévry, cíl je předem naprogramovaný a v cestě kdyby stálo cokoliv, bude to bez mrknutí oka převálcováno. Celá scenérie a monolitý kolos vás uhranou každičkým detailem, každým svým jedinečným spojem a finesou.

Nemusíte u téhle desky zrovna popíjet alkohol jako autor těchto řádek, stačí se jen pozorně věnovat jednotlivým skladbám, aby každému došlo, že slyší něco neopakovatelného. Toto album pohltí od své první skladby a pozornosti neubývá po celou dobu. Dokonale rozvrstvilo jednotlivé pasáže a chvíle tak, aby jejich slovo přišlo v pravou chvíli. Střídají se nálady a nápady a jediné, co vše spojuje, je hrubá síla a úderné bicí. Nesmíme však opomenout jedinečně vzteklý vokál, bez kterého by tak jedovatě tahle mašina stříkala jen těžko. Tohle album je napěchované energií a nutno podotknout, že energií nezkrotnou, kterou když zpustíte, tak ji prostě musíte nechat vybouřit celou až do konce. A to jí k tomu stačí něco kolem padesáti minut. Už jen ten styl, se kterým se s vámi deska rozloučí - pomalá industriální balada Take My Hand While I Take My Life, která rve svalstvo a cupuje jej v soukolí planetového převodu. Tak prosté rytmy, postupy a přitom tolik síly. Uhrančivá věc s prvotřídním industriálním kytarovým sólem. Ovšem stále nejsme u konce, vše se pomaličku přeleje v závěrečnou The Saint And The Valentine. A ta je zase jiná a s industriálem už toho tolik společného nemá.