Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Puissance - Grace Of God

PuissanceGrace Of God

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Grace Of God je celkově melodičtější dílo oproti dobám minulým, z mnoha pohledů určitě i přístupnější a schopné oslovit řady fanoušků industriálu, elekroniky i gotické scény.

Závoj husté mlhoviny a podmračené šero se rozprostírá na bojišti kolem militantního dua Puissance. Není zrovna jednoduché dostat se na kobylku uskupení, kterému v našich končinách přišlo na chuť jen pár vyvolených, jinak se zdá býti pojmem téměř neznámým či zcela mrtvým. Svůj chladný, strojový projev začali Puissance vysílat někdy kolem roku 1993, kdy došlo k prvnímu setkání obou protagonistů a Grace Of God (nepočítám-li kazety a EP´s) je již sedmým zářezem v diskografii formace. Severští pěšáci se po jiných zkušenostech nakonec uchýlili pod ochranná křídla firmy Equilibrium Music, vydávající většinou ambientní, meditační a neoklasickou muziku (Ataraxia, Elend). Pánové Möller a Söderlund se kromě Puissance angažují i v dalších bočních projektech, ze kterých za povšimnutí stojí hlavně seskupení Arditi, jehož poslání je rovněž protknuto fascinací bitevního světa.

 

Mnohaletá cesta Puissance od minimalističtějších industrialních výprav prozatím končí u posledního Grace of God, které vyšlo z kraje roku 2007. "Boží Milost" je hotovou přehlídkou stylů, jejichž hlavním úkolem je povýšit elektronický lomoz na skutečnou muziku. Prim zde hraje zejména industrial, nebo alespoň to, co z něj zbylo, v dalších rolích se nezávazně střídá ambientní rozjímání s neoklasickou vzdušností, náznaky trdé i popovější elektroniky, záchvěvy dark wave a celková potemnělá nálada si jistě má co říct s klasickým gothic rockem 80-tých let. Zpěv (po těžkých útrapách se mi nakonec podařilo vypátrat, že jeho autorem je Fredrik Söderlund) si libuje v hlubších polohách, tu typicky gotických, jindy ve stylu vyhovujících deklamacích, kde se v ráznějších rytmech nabízí přirovnání k Vorphovi ze Samael. Vzhledem k tomu, že Samael se nacházejí poněkud v jiných vodách, berme prosím toto přirovnání pouze jako přibližné. 

 

Pár postřehů k trackům je na místě. Album otevírá titulní valivá skladba, poměrně silně symfonická, na poměry Puissance atmo záležitost, kde přes neoklasické stěny a hlubokou deklamaci sem tam probleskne bizarní cinkot kláves. Zřejmě proto, aby tomu všemu dodal zvláštní neklid. Protipól a poněkud temnější bojovné manýry lze najít ve Warzone, která nezůstává nic dlužná svému názvu a hrdě popisuje momentky z válečných polí. Asi nejtvrdší věcí Grace Of God je píseň Conspiracy, plynoucí v údernějším a trochu rychlejším než pomalém tempu, jež po nikterak záživné In Death, přináší vítané osvěžení do řad slábnoucího pluku. Závěr alba obstarává slušná dávka epiky v podobě Brittle, znějící až vítězoslavně či přinejmenším honosně a na úpný konec a oraz ještě zazní ryze instrumentální Loreto.

 

http://i88.photobucket.com/albums/k166/wodensson_1/dec_09/puissance_logo.jpg

 

U jedné skladby bych se však zastavil trošku detailněji. Osobně mě z celého osmimístného playlistu nejvíce zaujala, a to hned z několika důvodů. Třetí v pořadí Walls Of Freedom, která má ze všech songů nejvíce co do činění s ambientní polohou produkce Puissance. Již při prvních posleších jsem se u této skladby setkával s dojmem, že mi někoho připomíná, až jsem došel k názoru, že jde kupodivu o Of The Wand & The Moon, (konkrétně jejich šamansky zasněné album Emptiness:Emptiness:Emptiness), jednočlenný to projekt pana Larsena. Z filosofického zaměření obou kapel se jedná o pořádný nesmysl, z pohledu atmosféry a náladotvornosti se však na povrch dostává nemálo styčných bodů. A to se v případě Of The Wand & The Moon jedná o čistě přírodní, mystický ambient...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky