Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pure - Seeds Of Despair

PureSeeds Of Despair

Bhut19.8.2022
Zdroj: CD //promo od vydavatele Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Pure dělá čest svému názvu a skutečně nabízí světu perfektní čistý raw black metal ... s trochou melancholie.

Zase ten Bornyhake… Tentokrát nejde ani o Borgne, ani o Ancient Moon, ani o Nivatakavachas a nóbrž o Pure. Čistě jasně Pure. Výmluvně odkážu na recenze dřívější, kde jsme o tomto člověku a jeho tvůrčím papiňáku pojednávali. Nyní si povíme jen pár faktů a archiválií o projektu Pure. Členem je pouze Bornyhake (jako obvykle). První album vyšlo v roce 2014 a to poslední v roce 2021, mezi nimi vyšly ještě tři velké desky, dvě dema a jedno splitko (ne, splitko nevyšlo s žádnou z jeho dalších skupin, ale přímo s velikány Horna). Takže celkem činná buňka.

 

Od zmíněného split alba se odrazíme k dalšímu poznávání. Horna je totiž (věřím) dobře známá kapela z Finska, která svůj black metal razí na jasné syrovosti, přímočarosti a úžasné atmosféře, kterou tamější kapely dokážou vyvolat a vždycky s tím roztlouct srdéčka blackmetalových nadšenců. Projekt Pure jede v tomhle duchu také a nutno přiznat, že tahle poloha mi z dosud slyšených projektů mistra Bornyhakea sedí absolutně nejvíc. Žádná komplikovanost, žádné jinotaje, jen black metal. Čistý jasný syrový black metal. Skoro by se chtělo říct přímo učebnicový, ale je tu pár elementů, které ten výsledek hází do trochu různorodých odstínů.

 

První skladba Into Darkness alba Seeds Of Despair je od samého počátku nádhernou jízdou klasického black metalu. Naprosto odzbrojující kytarová práce, svižnost a jasný spád skladby, který ji hází do měřítek srovnatelných s tvůrci, kteří se v daném žánru skloňují nejvíce. Já si přihodím jen pár méně známých kapel, které to pomyslné konkurování unesou rovněž, a to třeba Cruor Cultum, Svarttjern, Asagraum nebo Mork. Úvod do desky se tedy povedl naprosto perfektně a je mi docela líto, že v podobném směru se nepokračuje dál. Ne že by hned s druhou věcí album ztratilo dech, ale tempo je volnější, plíživější a celková atmosféra se přenáší na trochu jiný druh rozpoložení, než jak nakopla úvodní pecka. Do celkového obrazu alba toto rozvržení ovšem sedí, protože se k patřičnému běsnění ještě párkrát vrátí, ale ty pomalejší kusy mi prvotní nadšení docela pokazily.

 

 

Zde se rovněž na moment pozastavíme a upřesníme si rovinu uvolněnějších skladeb. Sice tu píšu, že to je uvolněné, ale výsledný dojem je přesto celkem natlakovaný. Opíráme se do jisté míry o depressive suicidal black metal, ale spíše ve smyslu jeho agresivního hulákání, které třeba známe od Make A Change… Kill Yourself, Deadspace, nebo Psychonaut 4. Není to vyloženě takové nervní drnkání jako u starých Nocturnal Depression, či (také starých) Forgotten Tomb (ačkoliv i na takovou strunu se občas zahraje), ale spíše to válcování a skřípění zubů, které vyvěrává v gejzíry krve právě otevřených žil. Konec konců i v takové rovině si ví Bornyhake rady a jeho muzika je v tomhle ohledu opět dobrá a nápaditá. Ale skoro si říkám, že už mohl rovnou založit další kapelu jako vyloženě čistý DSBM projekt a čirý raw black metal mohl mířit jen k Pure. Když už těch projektů a kapel má takovou spoustu, tak by jedna navíc už nic nezměnila.

 

Vesměs už není moc dál o čem. Tohle je přímočarý black metal, který občas sklouzne k nostalgičtější poloze, ale pořád se kolíbá v mezích ofenzivního plánu. Skvěle uhání kupředu po vzoru ikonických jmen žánru, což je poloha, která Pure sluší absolutně nejvíc. Ale byl bych hluchý, kdybych nedokázal ocenit i tu druhou tvář kapely. Naštěstí autor ví, jak desku postavit, takže její rozvrh je vyvedený svěže, aby se žádná poloha v daném momentě zbytečně neopakovala, či se nezačala přejídat. Zkrátka a dobře tohle potěší, věřím, každého black metalového fanouška. Já jsem naprosto spokojený.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky