Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Puscifer - Conditions of My Parole

PusciferConditions of My Parole

Victimer10.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: V přirozenosti Puscifer je zakopaný pes. Ale nechtějte jej vykopat, ještě by vás pokousal. Bavíme se celou dobu o elektro rocku? No ba, o nejlepším za poslední dobu. Tohle si pořiďte.

Maynard James Keenan, jedna z nejzásadnějších postav světové rockové scény současnosti, se jak známo již dávno nevěnuje pouze progresu Tool, který stejně hybernuje, ale své síly tříští dalšími směry. A to je pouze dobře, protože tento svérazný chlapík je držitelem jednoho z patentů, jak spojit kvalitu s originalitou a tvořit věci, ze kterých běhá mráz po zádech a mysl hloubá spíš ve vzorcích, než v počínání povrchních kazišuků. Přitom právě jimi Puscifer jsou. Buranská blues rocková kapela proměňující své folklórní cítění skze elektroniku a trochu toho zvráceného tanečna. Skupina lehce zabržděných amerických venkovanů, jež vede Maynard, tedy osoba zcela při smyslech a vysoké hudební inteligence. Protiklady se přitahují? Ale kdež, vždyť je to jenom rock n´roll a sranda.

 

Conditions Of My Parole není zrovna vidláckým opusem. Hřeje jej zvláštní jemná melancholie, odvážné postupy, křížení všeho se vším a z odpadu je rázem deska plná kouzel a čistých teplákových souprav, ne hnojem třísněných montérek či polámaných ohrad líného dobytka. Dost bolo vidieku, i když ten americký legrační rozhodně je. Syntéza Puscifer je zkrátka mimořádně povedená. Domnívám se, že právě na aktuálním albu našponovaná do maximálních otáček. Rozjímavé ambientní pasáže jsou drceny dub rytmy a výsledkem je jednoduše dobrá rocková písnička. Bláznivé, že? V moci Puscifer ale možné a poměrně snadno realizovatelné.

 

Celkový dojem z novinky má spíš vlídné kontury. Ovšem i ty občas řízne vejpůl nečekaná vzteklá věc, či hlučná salva pošahaných kytar. Deska volně začíná a možná si tak trochu komplikuje vlastní přístupnost, ale ani to není pravidlem. Jako vždy jde o přístup k podobné, ne zcela běžné muzice, vplutí do na první pohled slepých ramen, nadechnutí se a potápění v hustých řasách vrstev alba. A že jich Conditions Of My Parole má. Využití a prolínaní jednotlivých stylů je ukázkové. Žádná křeč, žádné pofiderní spojování neslučitelného, ani šokantní onanie hvězdných manýrů zastiňující to hlavní - muziku. A tohle album je především svobodomyslnou muzikou. Krásnou, i když podivnou a perverzní.

 

Maynard umí hladit duši a objímat svého posluchače v kuchyni nad talířem řízku stejně jako Gore z Depeche Mode ve svých baladách o lásce (Monsoons), akorát že postarší depešák nutí spíš objímat nežnou polovičku ve voňavých ložích, než kus masa z lednice. Z Maynarda ve vší té líbeznosti pouhým úšklebkem prostě stříká olej z pánve a je po lásce. Prostě perverzní lover. Umí se proměnit i ve sprostého tatíka s pupkem a uspořádat párty v malém pojízdném přívěsu s partou podobných pupkáčů a zarostlých individuí (titulní song). Umí být i amto rockovým vypravěčem a snově hitovým chlápkem od vedle (Man Overboard). Mnoho poloh, mnoho zvuků, mnoho vlivů, mnoho pastvy pro posluchače běžícího proti proudu v hlavním korytě současného rocku.

 

Puscifer natočili album intenzivní svými zvrhlými nápady, rytmicky uhlazené a jen místy kopající v rozkrok. Od ušmudlaných holínek to ale stejně nebolí, spíš si před flanelovým hrdinou ze Shelbyvillu uprdnete a provokativně mu vmetete tělesný pach spolu s větrem do tváře. Maynard a jeho parta mě baví daleko víc jak v A Perfect Circle, protože je zkrátka mimo normální svět a střízlivý přístup. K Tool se nevyjadřuji, dnes ne, není to na pořadu dne. Teď nezbývá než si nasadit paruku, mohutný retro knír, vzít klávesy, zvony a udělat country rockovou akci, která bude ve finále stejně znít jak dancecore se současným štítkem 2011. Máte s tím problém? Tak si sundejte optiku, bude se bouchat!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky