Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Klikatá, nečekaná a přesto veskrze krátká byla cesta tohoto LP od vydavatele do mých sluchovodů. Ačkoliv žádná žádost vyloženě nezazněla, přišlo by mi nefér gramodesku prostě sbalit a neučinit alespoň drobný revanš v podobě recenze. A tak tu předkládám svůj úhel pohledu na nahrávku, kterou bych z vlastní iniciativy nevyhledal. Je to prosté – není to black metal.

Žánrem je osvědčený thrash metal s hrubostí death metalu a zatěžkaností doom metalu. Složitá definice? Zaručeně. Od toho tu přece jsem. Další příměsné koření však ode mne v oškatulkování již nečekejte. Tohle je holý fakt, na kterém stojí i padá celé album. A to je, prosím, velice důležité. Odbočky nejsou – jen se to tu mydlí v osvědčených a řemeslně poctivě odehraných intencích, které mají pánové v krvi. A že Radiation není žádná nová potvora na scéně, dokazuje už pradávné demo z roku 2009. Čumíte? Já taky čuměl, že jsem o té kapele dosud tak nějak neslyšel. Nicméně to všechno dejme stranou a vrhněme se s čistým štítem na dílo Reactor Collapse.

Nemusíte být hrdinové z pevnosti Boyard, abyste po součtu indicií získali možný úsudek, kterak výsledek zní. Máme tu thrash/death metal, název kapely i desky odkazující na nukleární alarmy a zelenou obálku (ne, žádní Type O Negative), kde z chladicí věže reaktoru vylézá obludný pavouk, metaforicky na sebe přejímající obecnou hrůzu a zkázu, která nešikovným lidským faktorem může z podobných stanic vyběhnout. Historie již zná řadu podobných přešlapů – a nemusíme se hned stěhovat do Pripjati. Však nedaleko máme příběh o jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích (respektive její havárii v sedmdesátých letech). Zkáza a poukazování na lidskou bezohlednost je hnacím motorem téhle muziky.

Z toho jednoduše plyne, že tu není prostor pro volné tempo a lehké momenty. Je to ve své podstatě velmi těžká deska, kterou jsem při prvním kontaktu nedokázal rozžvýkat celou a poslech si musel jednoduše dávkovat. Teprve po čase jsem dokázal vstřebávat a pozřít dílo jako celek. Je to totiž obzvláště hutné – a když máte dojem, že už to hraje dost dlouho, zjistíte, že jste u třetí položky na seznamu. Je to dáno i tím, že jednotlivé skladby nejdou pod nějaké čtyři minuty, ale ždímají posluchače i k vyšším – třeba sedmi – minutám. V tomto ohledu to chce určitou trpělivost. Na druhou stranu čtete názor člověka, který se thrash metalem, potažmo death metalem zas tolik nezaobírá. Ale mám-li vytáhnout srovnání třeba s tuzemskou thrashovou značkou Faüst… Asi srovnávám nesrovnatelné, ale nedá mi to. No, prostě Fausti jsou chytlavější a obecně je ta jejich hra taková líbivější a funguje okamžitě, kdežto Radiation jsou složitější. Není to ani o nějaké komplikovanosti, jako spíše o celkové atmosféře a náladě všech skladeb, které jsou mohutné – ve smyslu masivnosti a objemu. Asi to nedokážu lépe definovat, ale prostě mi album přijde náročné na poslech. Nebo spíše na výdrž v soustředění a udržení pozornosti.

Výsledek je však funkční – a zejména pro příznivce klasického metalu zaručeně bezchybná volba. Uši hledající neotřelé postupy, barevnější kompozice a míchání různých forem si už tolik nezatleskají, přesto věřím, že i takovým nemusí být Reactor Collapse proti gustu. Je to jistota. Silná, těžká a energická – stejně jako plutonium.