Recenze: Randal Collier-Ford

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Randal Collier-FordAdvent

Symptom31.12.2020

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Marshall Major II

VERDIKT: Vcelku mělký rezervoár hudby, která sice v některých scénářích funguje, čelist vám z ní ale rozhodně nespadne.

Stál jsem připravený na značkách vyběhnout vstříc novému výtvoru z dílny oregonského labelu Cryo Chamber, ale dech mi začal docházet daleko před cílovou rovinkou. Randal Collier-Ford vtělil do nové nahrávky hrst od všeho, co se dalo po právu očekávat, ale jakoby zapomněl jinak chutný pokrm okořenit a dát mu více než jen sůl a pepř. Poslech Adventu je tak během do kopce přes překážky, který není problém zvládnout, otázkou ale zůstává, jak moc si ho užijete.

Advent servíruje obraz světa odděleného od přírodních zákonů, plného pekelných struktur, kde bijí bubny, co otřásají zemí. Zmutovaná flora a fauna projevuje známky agresivity a nepřátelství, atmosféra je plná metanu a nových, člověku neznámých prvků. Takový je "příchod" čehosi, co nasytilo půdu kyselostí a obarvilo ji do černa. Prostor podivně zbarvené přírody, kde prazvláštní struktury ozařují sloupy ohně, čeká na objevení a ukrývá v sobě příležitost k meditaci, introspekci nebo jiné formě myšlenkového cvičení.

Nahrávka obsahuje "signál" i "šum" v pro mě nerozhodném poměru. Pravdivé poznání (signál), který v našem případě reprezentují stěžejní hudební myšlenky, vyjádřené například cellem a klavírem, zanikají v nevýrazných drone pasážích, natahování či opakování (šum). Smyčce různých forem dominují první dvacetiminutové skladbě Beckoning Absurd Shapes, která prezentuje obraz bezútěšného krajiny. Dvojka Eyes Of The Temple v sobě má pár tónů, ty – zřejmě nechtíc – připomenou zvukovou kulisu scén ze seriálu Twin Peaks, kdy Silver Mustang Casino navštíví "Mr. Jackpots". Závěrečná dvanáctiminutovka The Second Wound si krátce pohrává s příjemným klavírním motivem, do závěrečné gradace vstupuje za rachotu válečných bubnů a bez dalších průtahů uzavírá celé dějství.

Co se do tří skladeb vešlo, to Simon Heath z Atrium Carceri zmasteroval s pečlivostí sobě vlastní. K výtvarné práci byl povolán indický filmař a fotograf Cyril Rana. Na dvojce Eyes Of The Temple si Randal ke spolupráci přizval žánrové souputníky Northumbria, se kterými se dělil o prostor v monotónní osmiminutové ploše. Množství hudebně svůdných momentů moderuje jejich tvůrce s malým důrazem na jejich četnost a i v těch několika málo chvílích, kdy to jiskří, plamen poznání ne a ne vyšlehnout.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?