Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rara Avis - The Portrait

Rara AvisThe Portrait

Jirka D.11.4.2011
Zdroj: CD (# XP 049)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, které stojí za to si poslechnout. Možná vás nechytí hned a možná třeba vůbec nikdy. Sám jsem se k němu chvíli prokousával, ale stálo to za námahu a čas. Bez pochybností se jedná o zajímavý úkaz české rockové scény roku 2010, který si vaši pozornost určitě zaslouží.

Jsou mladí, mají talent a jejich prvotní nahrávka si nic nezadá s podobnými, které mají na svědomí slavné zahraniční ikony. Kolikrát jste už takovou nebo podobnou větu četli? No, určitě víc než párkrát ať už bylo žánrové zařazení oné nadějné party jakékoliv. Tak dnes se podíváme na jednu takovou formaci, mladou, talentovanou a … a to ostatní se uvidí teprve časem.

 

Kapela Rara Avis se začala formovat už někdy v roce 2006 v Bratislavě, kde se počalo rodit cosi hudebního v hlavě Daniela Galby, nynějšího zpěváka a kytaristy kapely. K němu se o dva roky později přidal basák Lukáš Sova a v dalších letech se připojili kytarista Tomáš Hasbach a bubeník Michal Marhoul, čímž se kapela ustálila ve své nynější, čtyřčlenné podobě. A jelikož se to všechno seběhlo docela nedávno, zvládli kluci na začátku loňského vydat zatím jednu desku The Portrait. Na albu lze najít nejeden pozitivní moment a s výčtem lze začít už u grafického zpracování barevného digipaku. Nejen že se nešetřilo na rozsahu „balení“, ale vše je vyvedeno na slušné umělecké úrovni s lehkou dávkou humoru a veselé karikatury, což dohromady dává zajímavý a neotřelý výsledek, který dokáže zaujmout a potěšit i fanouška zcela jiných žánrů. Libí se mi, když si někdo kráčí vlastní cestou a když si někdo dává se svou prací opravdovou práci.

 

Po hudební stránce je na kotoučku nahráno a vylisováno celkem deset skladeb s celkovým časem kolem 35 minut; snad ještě jednu dvě písně bych snesl, ale zase lepší, než album vycpávat něčím nesmyslným. Celá hrací doba je proto vyplněna celkem dobře fungujícím materiálem, jehož úroveň se pohybuje od dobré až velmi výbornou, hluchá místa chybí a to je dobře. Žánrově se obsah protlouká v rockovém kolbišti, které by snad sneslo přízviska jako indie nebo elektronické, ovšem z mého pohledu jde především o zajímavě poskládanou a přemýšlivou hudbu, na kterou můžeme pasovat žánrové škatulky snad jen kvůli přiblížení pro ty, kteří se s Rara Avis ještě nesetkali. Zajímavé je, že všechny instrumenty v této muzice hrají svou nezastupitelnou a nepřeslechnutelnou úlohu, všechny jako by si jely svůj vlastní příběh, ale přitom ve finále splývají v jeden dobře fungující celek. Nelze proto přeslechnout kytary, které se pohybují od lehkých linek až po melodické chvění odněkud shůry, tep se vám bude zvyšovat při každém úderu do strun Lukášovy baskytary (It is not too beautiful nebo Nail, butcher & thistles), vše je doplněno výrazným zvukem synthů (tady bych možná trochu ubral) a stejně tak bicí nespí někde vzadu, i když jejich role příliš dominantní není. Nad tím vším stojí osobitý Danielův zpěv, hravý, barevný, procítěný a občas možná příliš vysoký.

 

Skladby samotné cválají vpřed spíše svižnějším tempem, i když pomalé pasáže či celé skladby lze zaznamenat rovněž. Některé na můj vkus snad příliš přešlapují na místě a směřují odnikud nikam (b- nebo hodně elektronická Secrets dolls can’t survive), ale většina je plná dynamiky, neustálého vývoje a duchaplných kompozic. Hodně si mě přitáhla čtvrtá Mustiness, která sice začíná výrazným elektronickým šlehem, ale nejisté počáteční rozjímání přerůstá do silně melodického refrénu, skladba rozkvétá, graduje, barvy hlasu se mění a já začínám být pohlcen, unesen a spokojen. Dalším skvělou skladbou je jedna z rychlejších – šestá Purpose, která mi připomíná starší tvorbu Sunshine, ale i tak dynamická, energická záležitost. Poslední zmíním sedmou January and the kindred spirit, ke které byl natočen povedený videoklip. Je to jedna z pomalejších písní, melancholická, plná až existenciálního napětí a vnitřního strachu. Hodně autentická záležitost. Šlo by jmenovat dál a popisovat a nechat se unášet, dobrých skladeb by se ještě pár našlo. Ale nechám taky něco na vás, poslechněte a uvidíte.

 

Řekl bych, že na první pokus se klukům podařilo vytvořit velmi zajímavé album bez zbytečných chyb. Deska vyniká jak dobrým zvukem, tak i nemalou porcí zajímavých nápadů a postupů, které dohromady dávají nejednu povedenou skladbu. Výsledkem je potom dílo, kterým se celkem vážně dokáže zaobírat jak příznivec spíše metalových žánrů, tak i intelektuál sedící v černém roláčku v černobílé kavárně. Pole náhledů je otevřené, The Portrait má ambice líbit se mnohým – ovšem nikoliv jako laciný rockový kolovrátek, ale spíš jako nápaditá směsice povedeného rocku a tolik „nezbytné“ elektroniky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky