Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Refore - Illusion of Existence

ReforeIllusion of Existence

Jirka D.7.3.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: mobil / SONY TA-F730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Nová deska Refore znamená opět návrat do hlubokých osmdesátek a k thrash metalu v jeho nejranějších podobách. A bohužel opět nenabízí žádnou přidanou hodnotu.

V podobný čas a jestli se nepletu, tak i v jeden den vyšly na domácím žánrově nevyhraněném labelu dvě thrashmetalové desky, za nimiž stojí v mnoha ohledech velmi odlišné kapely. Jedna tvořená veterány scény, lidmi se zkušeností, ale taky s obroušenými hranami, ta druhá nadopovaná mladou krví, s hranami ještě ostrými a zkušeností spíše skromnou, která je dotahována energií a nadšením pro věc. O starých pardálech Shaark bude řeč někdy příště (ale bude), o valašských mládežnících Refore bude řeč dnes.

 

Pro připomenutí se sluší dodat, že o jejich debutní desce Built to Nothing (2021) jsme psali, především svou nepůvodností nás příliš neoslovila, ale v kontextu mladé začínající kapely se dalo leccos odpustit. Dokážu pochopit, že každý nějak začíná, že každý má své vzory, které především na začátku kariéry ze skladeb vyčnívají někdy víc, než by bylo zdrávo, ale že časem z toho může být něco skvělého. Ono časem je do určité míry právě teď, protože druhá deska Illusion of Existence je na světě a bohužel žádný posun k nějaké osobitosti se nekoná. Kapela je nadále uvízlá hluboko v osmdesátkovém thrash metalu, jemuž podřizuje úplně všechno včetně fotek, které vypadají jak z prvních desek Slayer nebo Metallica. A jestli debut trpěl nějakými neduhy (kromě absence osobitosti i hráčská a skladatelská průměrnost, minimum dobrých kytarových sól, nepříjemná, přiškrcená hlasová poloha, stereotypní skladby atd. atd.), tak druhá deska jede ve stejných kolejích.

 

Refore band

 

Tedy téměř. Na první pohled či poslech dokážu napsat dvě věci, u kterých je zřejmý výrazný posun vpřed. Předně titulní artwork od Juanjo Castellana je prvotřídní, byť bych ho bez znalosti kontextu zařadil spíš do nějakých deathmetalových brutalit. Druhé pozitivum je to, že se neopakuje katastrofa skladby Something to Say a nová deska je co do standardu vyrovnaná. Tím ale nemám na mysli dobrá.

 

Thrash metal kapely Refore ročník 2024 sází na rychlost, energii, rychlost a energii. Pusťte si novou desku v bezprostřední návaznosti na tu předchozí a uslyšíte to zrychlení. To nasazení. Ten drajv. Druhá a současně titulní skladba nasazuje neskutečné tempo a v ten moment si můžete myslet, že předchozí části textu jsou jaksi mimo. Že vlastně není nic špatně. Že tohle je thrash jak řemen a co chci víc?! V podstatě by tohle mohl být jeden z možných závěrů a pokud očekáváte ostrou thrashmetalovou jízdu, dostanete ji. Budete ji mít, ale nedostanete nic navíc. Nedostanete nic jiného, než co jste dostali už mockrát předtím, pokud jste od osmdesátých let nespali a poslouchali. Nedostanete ale nic původního a desku Illusion of Existence si hravě splete s kvantem jiných. A nejen to, ztratíte se i v ní, protože jedna skladba je stejná jako druhá a ta je stejná jako třetí. Liší se minimálně, v detailech, ale v principu jsou stejné a šablonovité. Což je v důsledku vždycky unavující, navzdory všemu nasazení a energii.

 

Nicméně nechci tvrdit, že by Refore byli čistí plagiátoři a ani si to nemyslím. Jsou to nadšenci a veškerý svůj potenciál zasvětili tomu, že budou hrát jako jiní, že budou vypadat jako jiní, že se co možná nejvíc přiblíží nějaké své představě o někom jiném, a dotáhnou ji k dokonalosti. Vůbec nechci zlehčovat jejich úsilí a je mi jasné, že za tímhle albem je hromada práce a potu. Jenže sebedokonalejší nápodoba zůstane vždycky jen nápodobu a jestli v hudbě oceňuju především autenticitu, tak tady jí není ani zrnko. Za mě je vždycky lepší zkusit namalovat vlastní obraz, byť se to napoprvé třeba i nepovede, než celý život jen vybarvovat omalovánky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky