Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to černá deprese, která ovládla album Debridement, není to ani oddechovka na veselou notu; bude to něco mezi tím. Rád bych našel správná slova a trefil jimi do černého ve prospěch Nathanova stále čerstvého výplodu, avšak hudba na úrovni své vnitřní kvality není exaktní věda a s definicemi a poučkami tu člověk tak docela nevystačí.

Zdánlivě je vše při starém, přinejmenším při poslechu úvodní Reinforced / Delicate jsem nabyl dojmu, že vše podstatné už bylo řečeno; že směr naznačený na dnes už devítiletém You Are My Home (expanze nástrojů) mě baví, ale ne zas tak moc; že Nathan nahmátl nové duoly a trioly a že svým třaslavým hláskem zazpívá par tklivých veršů a bude; naštěstí jsem se pletl.

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

Po tom, co jednička krátce zavzpomíná na staré dobré časy, přichází hlavní dějství – Into The Night působí jako další začátek desky, té jinačí, podle nového střihu. Léta zkušeností přinesla své plody už na předchozí studiovce We're Fucked a zde se dále úročí ku ještě větší skladatelské lehkosti a stravitelnosti. Skladby ožívají bicími party a jiskřivým zvukem elektrické kytary. K mé lítosti ubylo ambientních ploch a samplů. Rovněž ona unikátní barva hlasu nevyniká jako dříve, ale prizmatem Nathana Amundsona zůstává hudba stále spíše rozvláčně zahloubaná než dravá.

O tom, jak emocionálně umí Nathan Amundson do struny zahrát, svědčí jak ukolébavka Is That All You've Got, tak větší kus I Was Once A Handsome Man, kde hranice kritického poslechu stírá prostá krása jednoduchosti. Ride On, Molina je poctou nedávno zemřelému písničkáři Jasonu Molinovi, co vyšla i jako singl se skladbou I Told Jesus Christ How Much I Love Her na druhé straně (deset minut splínu s velmi živým zvukem bicích). S trefnou třetí skladbou My Favorite Drug Is Sleep se nelze než ztotožnit a stejně jako následující Summer Rain zazní propozice takřka hmatatelně. Za největší hitovku u mě platí předposlední Your Own Place To Ruin – božská mana a skvělý vrchol alba! Minimalistický rukopis Rivulets byl a je spíše o potřebě zachytit samotnou podstatu myšlenky, než prodat málo muziky za hodně peněz.

Přesto že albu nelze upřít mainstreamové proporce, zůstává otázkou, jak moc velkou pozornost na sebe strhne. Sázím, že Rivulets budou i nadále tak trochu stranou zájmu médií platit za chuťovkou pro zasvěcené znalce. I Remember Everything považuji za nepříliš temné, zato vyzrálé dílo minimalistického rocku. Nathan Amundson má filipa a zůstává autentický bez potřeby si na něco hrát. Co chtít víc?