Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po sérii Sorghových recenzí třech skvělých nahrávek italské tech/deathové ikony Sadist se její nové desce Firescorched bude věnovat moje bezvýznamná maličkost. Sadist sleduju vlastně už od devadesátek, byť nepatří mezi moje TOPky, můj respekt vždy měli. Alba jako Tribe, Lego či z poslední doby Hyaena právem patří do zlatého fondu extrémního metalu. Do kategorie, která metalový styl neustále rozvíjí a obohacuje. Po čtyřech letech od předposledního Spellbound jsou Sadist (už ne úplně italští) zpět s novou deskou, vydavatelem a změnou v sestavě.

Sadist nikdy nešetřili na dobrých obalech, kterým věnují veškerou píli stejně jako hudební, respektive textové složce. Tentokrát kapela spolupracovala s kytaristou italské progresivně deathové kapely Will 'o' Wisp Paolem Puppo. Obal i na poměry Sadist je hodně krvavý, old schoolový. Připomíná mi obálky starých pecek typu Death nebo Massacre. Obrázku vévodí parádní logo, které naštěstí zůstává beze změny, také spálená dívka. Ta rozhodně nevypadá mrtvě, respektive její pohled se do vás nehezky zabodává. Hehe, atmosféra díla je tedy daná.

Novinka oproti předchozím deskám krapet ubrala na extrému. Řekl bych, že se v ní tolik nejedná o death jako spíše atmosféricky laděný prog/thrash nebo něco takového. Album zdobí skvělý zvuk. Je čistý, hladký a podstatně méně brutální než kdy dřív. Sadist samozřejmě nikdy nesázeli na masakr a více si hráli s technikou a náladou kompozic, kterým šéfují nezaměnitelné klávesy Tommyho Talamancy. Talamanca je také kytaristou, tudíž si oba nástroje jdou na ruku. Vedle sebe má tentokrát nového basáka i bubeníka. Obzvláště s postu baskytaristy mám velkou radost. Bezpražcového machra Jeroena Paul Thesselinga  netřeba představovat. Zná ho každý, kdo miluje technický death, Pestilence a Obscuru. Tento démon propůjčil Sadist kus svého génia, rozhoupal skladby v dokonalém psychedelickém rauši. Druhého novice rovněž všichni známe a máme rádi. Je jím Romain Goulon (Spectral, ex-Necrophagist, ex-Benighted). Je zcela evidentní, že nudit se nebudeme. Nadir do této hravé taškařice vříská svým typickým hláskem a je vlastně jedním z mála spojek z minulostí.

Co bych měl říct o jednotlivých skladbách? Album otevírá Accabadora čistý teatrální zpěv. Po chvíli se vše srovná a skladba nastíní budoucí vývoj nahrávky. Trhané rytmy, silně energické refrény, které samozřejmě refrény tak docela nejsou. Talamanca se střídá i překřikuje s Thesselingem. Tu má hlavní prostor jeden, pak druhý. Goulon ví, kdy má pouze vyklepávat, kdy se ztišit úplně a kdy se do všeho pořádně opřít. Flesbound desku nakopává a v podstatě rozvíjí předchozí skladbu. Opět je hodně fussion a trochu jazzík, dost metal, ale málo death. Moje nejoblíbenější a nejposlouchatelnější song alba se nachází zhruba v polovině. Instrumentální Loa neruší zpěv a klávesy jsou zde pevnou součástí rockově progresivního balzámu na rozjitřené pocity. Rád bych rovněž zmínil Three Mothers and the Old Devil Father. Asi bych ji označil jako rytmické žrádlo s thrashovými a jazzovými prvky. Ostatně tohle se děje po celou hrací délku. Tato skladba v sobě ukrývá kousky klepaček, různých vyhrávek a vskutku chytlavých melodií či dívčího halekání. Album uzavírá titulní Firescorched, která opouští složité schéma. Na poměry Sadist přímočarým kouzlem ve mně provokuje touhu pustit si dílo znovu a pak zase znovu.

Vše by vlastně bylo výtečné, nebýt předpotopní zvukové banky kláves a způsobu jejich užití. Hra je často chaotická, na poměry Sadist zastaralá a někdy jaksi navíc. Žádné rozvíjení pochmurné nálady se nekoná. Jakmile zmlknou, je poslech Fireschorced hnedle příjemnější. Nevadí mi, že je deska málo deathmetalová. Bez divočení vyniknou energetické změny a nářezové vstupy. Album je vyvážené, přes určitou složitost stavby skladeb příjemně vstřebatelné. Sadist jsou pořád ve formě. Příliš nestárnou, ale ani nemládnou a dávno nedrží prst na tepu progresivního vývoje stylu. Ty devadesátky se jich drží jak ho..o košile.