Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sadist - Spellbound

SadistSpellbound

Sorgh6.12.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Stále jsou trošku v pozadí, vlastně se o nich chvíli mluví vždy po vydání desky, ale jinak je ticho po pěšině. Přitom jsou jedineční.

Řeč je o Sadist, italské progresivní bandě, která nahrává silná alba, ovšem o nějaké světové proslulosti si mohou nechat zdát. Na jednu stranu jsem rád, že nechodí na trh s davem, na druhou stranu bych jim víc pozornosti přál. Ale třeba aspoň na domácím kolbišti patří k silným jistotám. My se můžeme těšit, že vždy za několik let přijdou s novou deskou, která má dnes už typické znaky a drží Sadist na pozici výjimečné kapely. Není lehké je zaškatulkovat, jejich hudba je uzel několika pramenů vedoucích z různých směrů, což jejich příznivci ví a oceňují. Když jsem si pustil aktuální Spellbound, i zcela bez informací jsem byl ihned u nich doma, v kryptě a pokorně leštil galoše.

 

Album pracuje s atmosférou stejně bravurně jako jeho předchůdci. Lehká naivita už tak nějak patří k věci, nízkonákladový zvuk kláves a samplů je tradiční součástí šerého divadla, ve kterém se střídají kulisy konzervatoře a neškodné, dětské lidovky. Melodie a strašidelný opar alba evokují dětské noční můry, což je aspekt vlastní i předchozím deskám. Skoro každý dospělý rád zavzpomíná na stinné kouty sklepů a komor, ve kterých se skrýval před šikanujícím výrostkem a zároveň se bál něčeho mnohem horšího. Brr, tohle je jako Erben, ta jeho Kytice skrápěná středomořským lijákem. Ve mně tyto silné a ne vždy vítané pocity podporuje duchařský obal desky, který jakoby vypadl z diskografie Kinga Daimonda. Převládající fialová barva je magická a násobí efekt tajemné krajiny.

 

 

Z duchařské nálady nás vytrhávají nadprůměrné hráčské výkony ostatních muzikantů. Za vším stojí technika, o kterou jde především, a to se vracíme zpět do reality plné fištróna a moderních vymožeností. Pominout nejde skvělé nápady rašící z lásky k tvrdým riffům. Sadist jsou pevně připoutáni ke kořenům metalu a ještě se nestalo, aby přepadli za hranu zdravého rozumu. Proto se i na Spellbound dočkáme krásně hoblovaných pasáží jadrného death metalu, který se u Sadist slušně rozvětvil a přestal být striktním představitelem žánru. Evidentně mu chybí hloubka, dunivý efekt nízce laděných nástrojů bychom hledali marně a brumendo má na bedrech jen baskytara, která se tváří všelijak, jen ne metalově. Z Marchiniho hry přirozeně zní láska k intelektuální produkci, kterou podtrhuje volným, neuspěchaným krokem. S vědomím jedinečnosti si kráčí okolním hlukem a na ohradu metalového stadionu přitlouká jazzové plakáty. Je o to výraznější, čím menším dojmem na první poslech zapůsobí kytary. Tím, že postrádají hloubku a váhu, se zdánlivě stahují do pozadí. Proto je potřeba objevit kouzlo jejich originálních struktur, které škrábavým zvukem slepují do nejednoznačného leporela motivů a nálad. Dokonalost je pak ve spojení všeho - kláves, strun a nakřáplého vokálu valibuka Trevora, který je pořád na pohled tím milým strýčkem, co vám vzápětí stáhne gatě. Zase brrr.

 

S klidem lze prohlásit, že Sadist mě s novinkou nezklamali. I když hrají podle stejných not už řadu let, stále se jim daří zaujmout a složit  zajímavé kusy. Jejich skvostné logo zůstává puncem originality a i když minulou Hyaenu stavím o dost výš, Spellbound se hrdě dotýká jejích prsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 6.12.18 7:47odpovědět

U Sadist se se Sorghem určitě shodnu. Náramná kapela, o které se ví jen někdy a novinka potěšila, byť nedosahuje kvality Hyaeny.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky