Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konkurenceschopnost dosud posledního alba Fønix od Norů Saligia je už o něco větší než předešlé dílo, ale stále tomu cosi chybí. Z některých chyb se tvůrci poučili, jiné nezáživně zopakovali. Výsledek nedopadl nejhůře, ale určitě ne zrovna nejlepším způsobem. Stále je kam jít a co zlepšovat.

Můžeme říct, že Saligia si vytvořila cosi jako vlastní rukopis. Tím je rozhodně jednolité tempo skladeb napříč celou tvorbou, které však zároveň ztěžuje orientaci v ní. Saligii určitě poznáme podle vokálu, který se nyní usadil v podobě blízké avantgardistům Ved Buens Ende. Podobenství s touhle výtečnou kapelou ještě můžeme vidět v jisté zamyšlené náladě, ovšem v kombinaci s okultní tématikou a jakýmsi odérem tajemna se pak rázem přehoupneme ve výraz takových Hetroertzen. Jenže obě zmíněné kapely mají svůj výraz pořád někde jinde a jejich oblíbenost je v mém žebříčku několikanásobně výš.

Pokrok lze zaručeně hledat v kytarách, jejichž dřívější jednotvárnost je najednou výrazně lepší. Třeba taková třetí věc Abyss: In Darkness Forge Alight v sobě schovává velice příjemné a především dobře zapamatovatelné kvílení. Není to vyloženě sólo, ani nějaké refrénové pidlikání, ale prostě moment, který se objeví jako čistá gradace skladby. Tím se její postavení vyhouplo nahoru a tak to má přece být. Samo sebou i další skladby v sobě mají jisté skryté náboje, ale odhalení těchto míst rozhodně nebude zjištěno prvním poslechem. Tím by se v jiných případech mohlo zdát, že deska je poslechovou záležitostí, ale to Saligia zkrátka není. Jde o to, co který posluchač vyhledává. Chcete-li bušící black metal krapet rychlejšího tempa s tajemnou a okultní náladou, pak budete spokojeni.

Posun lze zaznamenat už v samotném vizuálu. Obal zdobí zajímavější infernální malba, která by skvěle zapadla do výplodů tuzemského spolku Infernalismus. Pak i samotný booklet se symbolickým výrazivem, což je momentálně blackmetalový trend. Koncepční téma je rovněž něco, co přitáhne pozornost a jeho uchopení je povedené. Zpěv i kytary se výrazně zlepšily, jen ty bicí pořád tlučou stejně, včetně podivně protivného ševelení plechů. Jak vidno pozitiv je oproti dřívější desce určitě víc, což je zaručeně kladem. Je to i důkaz, že kapela se určitým směrem vyvíjí a chce se hýbat k lepším zítřkům. Jen ta cesta bude asi o něco delší, než jak je na dnešní dobu potřeba a žádoucí.

Druhá deska Fønix se tak stává dosavadním vrcholem tvorby, ačkoli v porovnání s konkurencí je co dohánět. Určitě se nestala nahrávkou, kterou by člověk odkopl na první dobrou, a jisté ambice a vývoj oproti předchůci ji přiznat lze.