Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sargeist - Flame Within Flame

SargeistFlame Within Flame

Garmfrost25.6.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Flame Within Flame je nahrávkou nesmírně melodickou, avšak mrazivou a nebezpečnou. Sargeist pokračují ve stylu posledních alb.

Už to v táboře Sargeist vypadalo na lehčí stagnaci. Vymazlenou, kvalitativně vyváženou, ale stagnaci. Démonický vůdce a pán, Shatraug, své milé spoluhráče krom dalšího démona, kytarového mága, VJS, vyměnil za nové. Anebo odešli sami. Těžko říct. Každopádně od nedávného splitka s Serpent Noir Transcendental Black Magic je v Sargeist všechno jinak. Relativně. Shatraug svůj diktát spojený s osobitým rukopisem drží dál ve své moci, tudíž by se chtělo říct, že změna je pouze kosmetická.

 

sargeist

 

A přece ne! Nejvýraznější změnou je post vokalisty. Po nezaměnitelných hlasech jakými oplývali ikonický Hoath Torog a Profundus se za mikrofon postavil samotný Shatraug. Pamětníci vědí, že v počátcích obstarával i tento post. Oproti šíleným hlasovým projevům svých předchůdců je ten jeho spíše decentní. Míněno optikou dlouholetého příznivce a milovníka děsivých hlasů výše zmíněných démonů. Pro veřejnost je i jeho hlas nepřístupný, o tom žádná.

 

V podstatě se opakuje známý scénář. Zejména mi to připomnělo můj začátek recenze Unbound. Tam jsem rovněž oplakával změny v sestavě. Kdo je tedy vedle hlavní persony a VJS přítomen? Baskytary se chopil Shatraugův kolega z Horna a člen spousty jiných, Spellgoth, jehož um je také pěkně košatý. Bicí tentokrát nahrál Nur-i-siyah, kterého lze znát třeba z 13th Moon, Septuagint nebo živé sestavy Darvaza.

 

Přes veškeré změny je Flame Within Flame typickou nahrávkou pozdních Sargeist. Tentokrát je položený větší důraz na melodiku, nicméně podstata nahrávky je mrazivá a odtažitá. Kdesi v podhoubí skladeb vnímám těžký dotek melancholie. Ale ne melancholie odevzdané. Zlé a nebezpečné.

 

Skladby sekají posluchače nemilosrdnými blasty a tremoly. Postupně se však stávají poněkud monotónními. Což platí také pro rytmickou sekci. Musíte se pořádně zaposlouchat, aby vám odpadl dojem, že se vám zasekla jehla na gramofonu a vám jede pořád dokola jedna skladba.

 

Sypanice je neúprosná. Sviští kolem posluchače, až ho mrazí zlým chladem. Takřka jednolité tempo může být úmorné, avšak znalému starých pořádků nemůže být taková kanonáda žádnou překážkou.

 

Budiž pomůckou si Flame Within Flame rozkouskovat a poslouchat album po jedné skladbě. Hned je vše jasnější. Studené emoce umí pracovat s podvědomím a hledat cestu přímo do černého. Přímočarost může být matoucí a vedoucí do slepé uličky. Je otázkou, zda tam vede cesta nahrávky, nebo jste byli zavedeni na scestí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky