Recenze: Sator Marte

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Sator MarteZa Zdmi

Victimer7.10.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Tohle bezcitné sousto pro milovníky ohavných válečných praktik nelze nepochválit.

Dva roky stará war metalová praktika, jejíž recenze chyběla....

Zlomocný pacholek válečných polí bojující na české straně se vrací. Posilněn přítomností zavedené brněnské firmy Naga Productions, posilněn vědomím ve vlastní zaťatou pěst a nezdolán pomluvami minulosti. Nelze jej zdeptat, ani snadno překonat. Nelibě nesu, že jsem dodnes tuto "vysočinnou" hordu nebyl s to identifikovat, ale vše se jednou v dobré obrátí.

A ono se obrátilo právě letos, jak pro mé black metalové já, jež se jen těžce smiřuje s úbytkem sil a přesvědčení, tak pro Sator Marte, kteří údajně vystřelili zpod latrín to daleko nejlepší v nich ukryté. Srovnávati nemohu, bádati nechci, volím tedy čisté a nové pocity. Zničující, agresivní a s ničím se neseroucí komando opravdu przní slušnou silou a odlidštěnost vítězí. Údery řetězů kurví krásný čas, prach a špína ucpává pór, čelo se boří do bahna a déšť neustává. Krajinou padá tma, ohlušující řev palebných monster však trvá. Přes mosty spojující kdysi malebnost a mír se valí skřípající stroje. Za chvíli zamíří na svůj cíl a vřava dostane další rozměr.

sator marte

Sator Marte pro mne znamená jednoznačný objev naší black rouhavé scény. Materiál "Za Zdmi" dokáže zhyzdit klidné rozpoložení stejně negativně, jako to umí zavedené evropské mašinérie. A tak nezbývá než k našim nadějným souborům typu Heiden, či všem projektům, kde se motá mistr Morbivod, nově přiřadit i toto útočné těleso. Poměrně srozumitelný vokál v českém jazyce, zvrácená rychlá tempa i ty zahuštěná a škrtící, navíc všeříkající tituly jako "Řemeslo Války" nebo "Koroze", tudy se ubírá neúprosný tlak Sator Marte. Když pominu ještě jistou nevyhranost a mladické nedostatky, ani nechci domyslet čeho se dočkám příště. Hoši z kraje rybníků a tajemných homolí si věří, je to cítit z každého pohybu na hmatníku, a to je jenom dobře.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.