Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nu což, tak si dáme zase trochu toho retra...

Popravdě mě překvapilo, že jsem měl se skousnutím této dvanácté řadovky v diskografii Saxon takové potíže. Jestli jste alespoň prolítli moji recenzi na starší album „Destiny“ (1988), které nebylo fanoušky kapely nikdy vřele přijato, musí vám být jasné, že mně až tolik nezáleží, zda se Saxon drží heavy metalových postupů a ingrediencí, nebo zda se vydávají i do jiných hudebních sfér. Hlavní je, aby to znělo dobře a poutavě a to je pro mě to nejdůležitější měřítko. Jenže u „Dogs of War“ jsem zpočátku tento metr raději nevytahoval. Skladby mi přišly utahané a nevýrazné a kapela jako celek působila unaveným dojmem. Zejména ze zpěvu P. Biffa Byforda jako by se vytratila veškerá výbušná energie, která na dřívějších albech kapely tvořila pevnou součást jeho vokálního výrazu. Ale jak to tak někdy chodí, něco mě k desce pořád táhlo. I když se na albu nerýsoval žádný výrazný hit, všechny skladby s každým poslechem poodhalovaly víc ze svých předností...

Teď se přenesu z minulého času do přítomného. „Dogs of War“ je nakonec dobrá deska. Saxon se zde vydávají do teritoria hard rocku s citelným jižanským akcentem kapel jako ZZ Top, Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith. Počáteční pocit unavenosti vyplývá z poslechové zkušenosti z předchozích (především) heavy metalových alb kapely, ale když si uvědomíte, v jaké oblasti se Saxon pohybují na této desce, tak je zřejmé, že se adekvátně přizpůsobili stylu a prezentují se jako stoicky klidní, pohodoví a zkušení rockeři, kteří už mají leccos za sebou.

Není to tak ale po celou desku. Například úvodní titulní píseň představuje kapelu v její klasické poloze a teprve až následující dění přesouvá Saxon do roviny přežvýkání tabáku za tónů bluesové kytary. Tuto polohu asi nejjasněji zastupuje skladba „Demolition Alley“. Že na albu není výrazný hit, to po pořádném seznámení a pochopení alba také neplatí. Třeba „Hold On“ se do mozku nakonec umí zakousnout s pořádnou silou, byť citace slavného hitu „Since You Be Gone“ od Rainbow je na ní již od počátku nepřeslechnutelná. Závěr desky je pak nečekaně silný díky dvojici skladeb „Give it all Away“ a „Yesterday's Gone“, kterým předchází pomalá a japonským folklórem naťuknutá „Walking Through Tokyo“. To mimo jiné naznačuje, že potenciál Saxon roku 1995 nekončí u jedné či dvou povedených písní. „Dogs of War“ jich má v rukávu daleko víc a i když se teď pomalu dopisuje rok 2010, myslím, že není od věci se k ní vrátit, popřípadě ji zkusit úplně poprvé.