Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scale The Summit - The Migration

Scale The SummitThe Migration

Sorgh29.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Když jsem si pustil ukázku z nové desky amerických progmetalistů Scale The Summit poprvé, byl jsem okamžitě přesycen členitým a nasyceným roztokem, který mě zahltil jako tekuté bahno. Vyčíst smysl tohoto díla mi trvalo hezkou řádku poslechů, ale nakonec se celý výjev rozjasnil a získal slušnou prostorovou perspektivu.

The Migration mi připomíná botanickou zahradu. Floristické nálady ve mně na první pohled probudil do zelena vyvedený obal, na kterém se nějaký typ Entů postupně přesouvá z kategorie flóry k vyšší lize, fauně. Obal působí svěže, ekologicky a jen těžko bych si u něj poručil krvavý biftek. Ten si radši nechám až k novince od Exhumed. Kdo však hodlá trousit po trávě krvavé flaksy, klidně. Desku jsem pochopil jednoho večera na kutlochu v horské chatě a od té doby ji beru jako procházku kolem bohatých záhonů, kde můžeme na každém čtverečním metru nalézt přehlídku rostlin a bylinek, které mnohdy jen zdáli ucítíme a vůbec nevíme, z čeho ta omamná vůně pochází.

 

STS nabízí podobně bohaté zážitky, které představují složitým instrumentálním výkonem. Album Migration hovoří beze slov, myšlenky nese zejména řada kytarových linek, jimiž je deska nacpaná po okraj. Melodie se převalují a kloužou po sobě, jedna rozvíjí druhou a posluchač ani nestačí registrovat zánik jedné a vznik další. Situaci komplikuje a zároveň obohacuje sebevědomá basovka, kterou není třeba hledat jako dunivý hluk kdesi v pozadí, ale vychutnáte si její jasnou a čitelnou řeč. Spolu s kytarami tvoří hru a její význam je zcela zásadní. Jde o hrátky zdatných instrumentalistů, které jsou ne každému musí šmakovat. Vyhrávky jsou mnohdy tak filigránské, že svojí křehkostí až popírají smysl metalu. Použité efekty ozvěny jejich jemnost ještě umocňují. Nastalou zjihlost krotí závany djentu, díky nimž se The Migration dostává do reálné polohy těžké a náročné životní situace. Nejednoznačný rytmus tento pocit jen prohlubuje, ale naštěstí toho není tolik, aby nás to utopilo pod hladinou deprese. Dominující je atmosféra složitého, ale krásného a pozitivního zážitku, jehož si díky těžším momentům víc vážíme.

 

Čáry se změnami tempa patří s STS jako k hajnýmu flinta a na nás je užívat si pomalé etapy táhlých sól, z jejichž snovosti nás probere složitý tanec po pražcích nebo chvilka svižného drhnutí. Motivů nám skladby nabízejí požehnaně a kdyby se každá myšlenka měla rozvinout na hranici svých možností, tak tady máme celodenní session pro vytrvalce. Deset skladeb, to je deset záhonků, kolem nichž nás provedla naučná stezka poučeného zahradníka. Nebojte se přivonět. Zprvu omamná a těžká vůně se naředí a poskytne smyslům nadstandardní zážitek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky