Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Scáth Na Deithe - The Dirge of Endless Mourning

Scáth Na DeitheThe Dirge of Endless Mourning

Garmfrost27.4.2020
Zdroj: bandcamp, mp3
Posloucháno na: phone
VERDIKT: Scáth Na Deithe natočili nahrávku, která se poslouchá sama. Umí zuřit a děsit své okolí, aby je pak potahali citovou hloubkou a osudovými melodiemi.

Irskou scénu nemám tolik zmapovanou, několik kapel z tamních končin mě však do kolen dokázalo do kolen dostat. Například velkolepí Slidhr nebo částečně irští Rebirth of Nefast. Schválně jsem zmínil tato jména, protože podobnými kouty černé muziky se ubírá i relativně mladé irské duo Scáth Na Deithe. Oba pánové se pohybují na irské scéně pár let, ale i za tu chvíli už na sebe dokázali upozornit v pár zajímavých kapelách. Kdo čeká upocené snahy začínajících muzikantů, čeká marně. Scáth Na Deithe se jisté kostrbatosti nevyhnuli na debutovém EP The Horrors of Old. Na prvním dlouhohrajícím albu Pledge Nothing but Flesh už byli horkým tipem pro hledače skrytých pokladů, ale stále jim do dokonalosti chyběl pořádný kus. Nevím, jestli se na novince The Dirge of Endless Mourning kýžené dokonalosti dočkáme na sto procent, ale posun mezi oběma nahrávkami je markantní. Konečně se dějí věci!

 

The Dirge of Endless Mourning vládnou stejnou měrou temné, black metalové ostny s atmosférickými vstupy ponurého death/doomu. Díky vhodné stopáži má čtveřice kompozic možnost se rozvinout a předvést sílu v prostoru. Do zlovolně smrtícího pochmurna vstupují éterické vyhrávky a poutavé melodické linky lehkým krokem. Chtěl jsem se vyhnout veškerému přirovnání, protože i přes jistou podobnost stylového řazení k výše zmíněným veličinám, zkouší jít Scáth Na Deithe vlastní cestou a často končí u břehů melancholického smutku a zmaru. Na romantické spády doomových kapel devadesátých let můžeme ovšem v klidu zapomenout. Když už by mě měla jedna kapela napadnout, tak s hodně přivřenýma očima The Dirge of Endless Mourning občas klouže k dobám, kdy se Anathema rochnila v drtivé bolesti a nebála se dlouhých ploch beze zpěvu jen tak se vlnit a prokletě tichnout.

 

Scáth Na Deithe Anathemě samozřejmě podobní nejsou ani trochu. To jen ty chvilkové návaly beznaděje a zmaru a zároveň opravdu hezkých melodií mi sympatické anglány připomněly. Hlavní protagonista, multiinstrumentalista a zpěvák, Cathal Hughes má o svém umění jasno. V každé skladbě se nechává unášet její atmosférou. Na refrény a sloky se příliš nehraje. Ony hezké melodie a tiché prostředí bývají ničeny bouří hlukových stěn, které pomáhá vskutku stejně tak hravým způsobem stavět bubeník Tom Woodlock. Ten se oproti minulému albu z regulérního člena stal pouhým hostem. Doufám jen, že se objeví i na další nahrávce, protože jeho citlivá hra posunuje Hughesovy nápady do mnohem pestřejších možností. Mít vedle sebe méně vynalézavého bubeníka, který se umí rozběsnit i jen tak vyklepávat do melodií tepavý rytmus, není samozřejmostí.

 

Líbí se mi, jak kluci přistoupili i ke zvukové podobě The Dirge of Endless Mourning. Produkce alba je chytře různorodá. Kytary mají jasné kontury, je vidět, že se jim věnovalo nejvíce péče. Basa buble, aby se neřeklo, a bicí se zpěvy jsou svým způsobem bahnité, méně důrazné, spíše prostorné a nejasné. Být vše detailnější, myslím, že by album nebylo tak poetické.

 

 

Scáth Na Deithe ušli za pár let velký kus cesty, zní velice vyspěle. Jsou extrémní, zlí i jemní a náladoví. Umí zuřit a děsit své okolí, aby je pak potahali citovou hloubkou a osudovými melodiemi. I přes to, že se zatím nevyhnuli různým vlivům, je The Dirge of Endless Mourning nahrávkou velice zdařilou, která se poslouchá sama, nenudí a obsahuje dostatečné množství silných momentů, které by jim cestu na výsluní z naprostého undergroundu mohly zaručit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky