Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je pravda, že předchozí nahrávku "The Fall" jsem si svého času docela hýčkal a dospěl k názoru, že má určité kouzlo. Tichá plavba na pomezí tajuplné akustiky a rockové neurvalosti si mě získala a byť ji dnes jako tak velkou výhru v loterii nevidím, své si tehdy řekla. Uměla pohladit, rozesmutnit a když chtěla, tak i vnuknout dobrosrdečný pocit naděje a lehkého pookřání. Mohli za to jen oni dva. Princezna a její ochránce. Její pomněnkové oči, jemný hlásek a jeho rozervaná mystika zašitá do podmračených riffů. Se Delan. Prostě páreček, kterému je dobře ve stínu stromů, pod okapy zašlých zdí, bizarních nálad a dalších okolností navádějících k romanticky snové hudbě. Ta jejich má někdy až moc přistřihnutá křídla, ale své noční vidění světa si s nimi přikrýt dokáže. Když je pak postupně odkrývá, moc se nevzdaluje, dobře ví, kde má své místo.

Poslední mávnutí do tmy se jmenuje "Drifter" a překvapí svou zálibou ve staré gotice, která je patrná od prvního tónu desky. Nedá se říct, že by Se Delan najednou objevili svou dosud nepoznanou tvář, protože gotickým aroma byla kořeněna také minulost, ovšem co do okatosti má současnost kukadla jak zrcadla a po osmdesátkové gotice pomrkává tak významně, že si toho musí všimnout i slepý. Prim hraje typicky zabarvená kytara, která se našla v odlehčené poloze stínování pavučinami opředeného žánru. Jako vánek pak do prověšených vláken fouká svůj křehký projev zpěvačka Belinda. Tiše, zlehka a pokorně zasmušile. A prakticky celou dobu úplně stejně, což není zrovna zábavné. Pokud jsem na první desce pocitově hledal i trochu skryté perverze a docela mě to rajcovalo, na "Drifter" si musím nechat zajít chuť. Ty nuance vedoucí ke svádění a provokacím jsou kdesi v prachu a nejspíš je už sežral bubák. Ten z animáčů...

Novinka je tak bezstarostnou nahrávkou, až jí to láme vaz. Náznaky příjemné kytarovky se rozplynou jako pára nad hrncem v okamžiku, kdy je jasné, že se Se Delan jen křečovitě drží šablony, nebo začnou vykrádat sami sebe z první desky a přehrávají již přehrané na trošku jiný způsob, aby polotovar jen tak neležel ladem. Smutná to nemohoucnost posunout smutné songy do roviny prožitku. Ten se pak vkrade do mysli pouze na moment jako narychlo opucovaná nostalgie, ale jinak nemá šanci. Albem se na pavučinách vozí jen zklamání a nedůvěra.

Jestli Se Delan zamýšleli svou deskou něco zvěstovat, posunout své poselství o kus dál, nebo jen poodkrýt staré balvany, moc se jim to nepovedlo a zabředli do šedi průměru. Svým přístupem s ním stejně již v minulosti koketovali, ale tehdy jej dokázali snadno obelhat. Dnes už ne. Dnes se stali nudnými patrony starých gotických klišé, které se musí nejprve trochu ošetřit, než se znovu vytáhnou z truhly. Se Delan dávají bohužel na srozuměnou, že jejich prezentace zapomenuté krásy čarovných kytarovek je jen rozvířením prachu a obnaženou výzvou ke vzpomínkám tam, kde se sluší nosit noblesní šaty. Je škoda si tahle slova říkat, a to i proto, že mám ke zmíněnému žánru vypěstovanou závislost, nebo aspoň neskrývanou náklonnost.