Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pět let je dlouhá doba. A to platí i pro takové ostřílené matadory, jakými na poli atmosférického black metalu Sear Bliss bezpochyby jsou. Ti posbírali všechny své zatoulané čabajky a pozvedli funerálnem načichlé umění zpět do roviny fungující a se zápalem tvořící kapely. Sestava se v mezidobí proměnila v zajímavou směs členů dorazivších z rozličných etap historie, s jedním starým pardálem Andrásem a jedním novicem s trumpetou a syntetickými úmysly. Osobně mám stejně vsugerováno, že vůdčí persona je právě Nagy a kolem něj se protáčí mnoho maďarských muzikantů, povětšinou zahrnující určité období, aby poté ustoupili jiným nebo umožnili návrat již jednou využitým. Jako taková mě pak nejvíce zaujala obnovená přítomnost kytaristy Jánose, který se naposledy prezentoval na dávném opusu The Haunting a s jeho příspěvky je spojeno také nezapomenutelné debutové album Phantoms. Vůbec celkově mě přepadl blažený pocit, že to Sear Bliss ještě nezabalili, naopak se obalili novými prvky a starými hráči a hrnou svůj trumpeto-pozouno-balaton black dál i letos.

Klíčovým pro uchopení nové tvorby Sear Bliss je již prvotní poslech. Ten je natolik šokujícím a neobvyklým, že se v něm mísí překvapení, zklamání s pocitem jak si to celé vyhodnotit a zjevná nedočkavost se těchto pocitů zbavit a vše si nechat sednout. Je to ovšem trochu lopota. Uherští totiž dost pozměnili celkový sound od nazvučení kytar počínaje, přes jejich riffování, celkový úbytek trumpetismu a pohřebnictví, až po celkovou modernizaci a progresivní choutky. Sound Eternal Recurrence je mohutný a jeho moc dokonce povyšuji nad samotnou produkci. Sear Bliss zní nejčistěji a nejhlasitěji za svou kariéru a dávají zapomenout na zvukově skvěle pochystané album Glory and Perdition. Zakomponování čistých vokálů ve spojení s muzikou a všeobecným majestátem evokuje až vikingské inženýry Enslaved. Tento dojem mě přepadá hned v několika skladbách. Jakmile jsem všechny tyto aspekty aktuálního výtvoru pobral, vydal jsem se je zachytit a cestou nepoztrácet. Podařilo se?

Sear Bliss jsou jiní, to je neodvratné. Ale jen obohatili výraz, nebáli se vkročit více směry a nechat do své typické muziky vplout nové vlivy. Jejich přístup není neobratným pokusem, jen zpočátku překvapí víc než je zdrávo. S jídlem roste chuť a maďarská kuchyně je výborná. V případě Sear Bliss vždy byla a nové menu doporučím i přes jeho původní nestravitelnost. Když se do nahrávky zaposlouchám a oprostím se od minulosti, slyším půvabnou a výraznou desku, kterou nemohu dostat z hlavy. Pokud ovšem zabrousím do dob minulých a nechám vyvolat zastřený obraz trumpetismu v nemocně atmosférickém black metalu, působí novinka hodně moderně a přetechnizovaně.

Zachovaným zůstalo pouze Nagyho hrdlo, jehož zánět je nadále akutním a lékařský zákrok vyžadujícím tělesným neduhem. Typický, stále rouhavý a věrný András. Na podobném místě jako v minulosti zůstala i epická složka Sear Bliss, díky níž může být kapela nadále brána jako atmo blacková, a to i přes všechny novotvary a experimenty. Maďaři vytvořili dílo, které se v tučné hierarchii nahrávek skupiny neztratí, zůstane zapsáno jako nejodvážnější, ale staré kulty neohrozí. Taková bomba to není. Jsem přesvědčen o tom, že si Sear Bliss novou deskou pár starých známých rozkmotří, ale na druhou stranu do jejich početného tábora fans (hlavně u nás) určitě přibudou tací, kterým bude nové výrazivo a modernější pohřebnictví bližší.

Pokud jsem vzpomenul celkový dojem, vokály a experimentování s vlastním epičnem, nemohu zapomenout ani na přebal. Výtvarná složka k Sear Bliss vždy neodmyslitelně patřila a nechala tak nejednou nahlédnout do někdy kvalitativně skromnějších, jindy naopak vynikajících scenérií. Vzpomeňme na přelet nad propastí The Haunting nebo trubačský výjev Glory and Perdition. V této souvislosti uchopení novinkového přebalu příliš nechápu a abych nelhal, dost se mi hnusí. Svou obyčejností, sterilitou a nehodností stát za kapelou Sear Bliss. Hm, to mě zklamalo. Večer si dám místo uheráku něco zdravějšího.