Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Se Sear Bliss jsem vyrůstal. První blanenské Brutal Assaulty, surová síla atmosféry linoucí se z debutu Phantoms a ta funerálně mrazivá z pokračovatele The Haunting. Co jsem stíhal, to jsem kupoval a co jsem kupoval, to jsem se snažil vidět i živě. Kapela sice nikdy nepatřila do první ligy, ale svou dávku pozornosti si právem vysloužila. A nebyly to jen žesťové nástroje, jimiž je od nepaměti specifická a v krajích zhoubného (black) metalu osvěžující. Sear Bliss nikdy nehráli pravou špínu a nikdy nebyli za divochy, kteří vysypou poslední drobáky za lahváč a studio ve strejdově kůlně. Sear Bliss byli vždy atmosférici, vypravěči a dramatičtí krotitelé ostrých hran. Jo, byla to fajn doba.

Postupem času se můj vztah ke kapele proměnil. Ani ne tak k totálnímu nezájmu, ale už jsem ji spíš tolik nevnímal a snažil se dívat jiným směrem. Tu a tam pak přišla milá informace, že Maďaři pořád fungují a dali světu nové album. To poslední, které mě opravdu bavilo, bylo Glory And Perdition. Pak už žádná sláva, ústup z pozic zajímavosti z východní Evropy, ke které je duchem blíž, než k severu a svodům vedeným přes oceán. Jednotlivá alba kapely jsou vzájemně dost odlišná, i když je vede stejná záliba v epicky honosném pojetí černého (chcete-li temného) kovu. Spojitost s tím budou mít časté změny v sestavě. Hlavní mozek, dnes už matador András, zůstává, ale jinak nebyla sestava Sear Bliss nikdy pevná. Jinak tomu není ani s posledním albem. Letters From The Edge je nahrávkou dalších noviců, další epizodou s otazníky, další zastávkou s Andrásem Nagym u kormidla.

Minulé album Eternal Recurrence platilo vzhledem k dosavadní tvorbě kapely za progresivní a hledající nové cestičky skrze lesní palouky a výhledy vstříc vesmíru. Tímto směrem se ovšem nepokračuje, novinka sází na osvědčené postupy. Nebo spíš nehodlá nijak drasticky měnit, co v rámci Sear Bliss považujeme za vyzkoušené, čím je kapela specifická. Letters From The Edge je docela klidná deska. Ani ne tak tím jak moc je rychlá či pomalá, ale svou nevzrušenou povahou. Zuří se na ní (Forbidden Doors), kvapně vypráví pod klapkami deště (Seven Springs), i tiše z dálky kyne smutečnímu davu (Abandoned Peaks).

Pozoun i klávesy jsou oproti kytarám v pozadí, ne snad, že by nebyly oba nástroje dostatečně využity, ale na druhou stranu v sobě nemají tolik síly, aby dokázaly strhnout. Nemám rád klávesami přeplácané desky, ale Sear Bliss se v minulosti uměli vytasit s výraznější aurou hymnické zkázy napříč blackovým základem. Dnes je to všechno takové až moc flegmatické. Není tu místo, ke kterému bych se skutečně rád vracel, deska nemá nic atypického, probouzejícího adrenalin, jen tak klouže po hladině, jako podzimní listí. Zůstalo zde jen trochu magické nostalgie, kouzlení s melodiemi, které kapela vždycky uměla, ale ve finále je to málo.

Problém Letters From The Edge tkví v totální absenci překvapivosti. Pár slušných momentů album nepostrádá, ale vždy je to jen takové mávnutí "haló, tady jsme", které posluchače jemně šťouchne pod žebra, aby se vlivem konzumace nových Sear Bliss zcela nesesunul z lavičky v parku. Předesílám, že nudou. Je to jen těsné, aby nás Sear Bliss skutečně nenudili k smrti. Jistě, jsou to pořád oni, pořád umí, ale dnes jako by si byli až příliš jistí tím, že to zkrátka odehrají a nemůže se přece nic stát. Čest skladbám jako Leaving Forever Land, které "to v sobě mají", argumentují a probouzí démony.

Takže ano, Letters From The Edge je deska, která jede na jistotu. Někdy se jí to daří, někdy ne. Já jsem jako bývalý skalní průvodce pikantní maďarskou kuchyní zklamaný. Nebo spíš zaskočený, že ta stará síla vyprchala. Letters From The Edge políbí spíš mladší hroziče a po tvrdším pyji toužící gotičky, než staré pardály, kterým doma klepou sousedi smetákem do stěn za poslechu Phantoms a Forsaken Symphony. Má to tak asi být. Za mě 55 čabajek, což je o 5 víc, než jsem původně chtěl dát. Je to pořád srdce, kdo poroučí.