Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Secret Sphere - Heart & Anger

Secret SphereHeart & Anger

Michal Z29.4.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Secret Sphere = power metal made In Italy se všemi typickými přívlastky. S originalitou jsou bohužel na štíru, vše zachraňuje podání, nasazení a smysl pro melodii. Klasické italské bombastické power melody album!

Tak kohopak nám to přinesly opožděně vlny power metalu tentokráte? Pravda, lovil jsem v teplých vodách prosluněné Itálie, nemohlo to tudíž dopadnout jinak, dovolil jsem si vytáhnout plnokrevníka tamní speed melody power fantasy flotily. Myslím, že mnoho lidí, kteří tuhle odnož nemusejí a zvláště ne v italském znění, odchází a dále nečtou. V pořádku. Ti co zbyli, dostanou svěží přímočarou sklenici lehkého nasyceného italského stolního vína, kterého lze vypít kýble. Ale ta rána! Po hudbě Secret Sphere ze čtvrtého albaHeart & Angerse kocovina nedostaví. Druhý den v hlavě stále zní melodie a nálady výživného poslechu a máte chuť jít do něj znova.

 

Secret Sphere jsou klasickými představiteli italské power melody speed scény, která světu dala např. Rhapsody - jejich vliv se táhne celým albem, ale začlenění tak jednoduché zase nebude. Hudebníci jsou velmi nadaní a v komponování tak silní, že skutečné melody fanoušky tohle více jak hodinové album nudit nebude. Pánové velmi vkusně balancují na hranách a od ubohého plagiátu je dělí dostatečná rezerva. Tu se mírně otírají o fantasy nebo symfoniku, ale zavčas seskočí hrobníkovi dobrého vkusu z lopaty. Velké plus Secret Sphere mají za to, že stále netlačí na rychlostní pedál, ale dokáží decentně a vkusně zvolnit do středního tempa a nesklouznout do marastu ohraných balad („Set Me Free“). Stavba alba je velmi povedená a logická, kdy tryskověci střídají vylehčenější střednětempé songy. Je zde možné vytáhnout i další odvolávky pro přiblížení hudby Secret Sphere. Mají velké sklony k raným power velikánům Fates Warning, nebo ke krajanům Vision Divine. Další vlivy míří k raným Helloween, Blind Guardian, plus spousta asociací na Edguy a Avantasii, především u konce alba. Přesto se stále nemůžeme bavit o copy práci.

 

Kapitolou samou pro sebe je výkon zpěváka Roberta Messina. Vládne bohorovnou jistotou ve všech polohách a nemá potřebu se vkrádat do něčího projevu. Práce s výrazovými barvami, frázováním, výšky, vše jak se patří pro danou power odnož. V každé skladbě je Roberta plno. A nejen jeho, strun mistři nešetřili a častokráte nás vezmou za ruce a za rohem od hlavního ruchu skladeb nám ukazují své hbité sólování. Bohaté klávesy jsou snad již samozřejmostí pro Italy. Samotná kapela udělala oproti předchůdci (Scent Of Human Desire) pokrok o pár délek kupředu, ale stále to na únik před velkým pelotonem nestačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky