Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tma si hlídá světelné kužely vládce oblohy a naopak. Paprsky protínající otvory v zemi a dopadající na zdi zavalených vchodů dávají vědět, jak se oba protipóly vášnivě přitahují. O podobně atypické, ale působivé propojení, se na nové desce pokoušejí také Secrets Of The Moon. Dolnosaští sedláci, kteří si prožili malé personální zemětřesení, se ani v nové sestavě nesnaží sklízet úrodné lány své. Znovu dají na atmosféru, kdy se každá efektní póza s neméně efektním pozadím mění v poutavá vyprávění ze světa okultní tématiky a svévole. Sedm zvonů odzvonilo svá poselství a nastal čas na změny.

Pokud se tvář kapely doposud měnila postupně, tak ta aktuální by se dala bez vytáček pojmenovat jako šokující. I když si Secrets Of The Moon zachovali své styčné body na bázi kombinace majestátnosti a germánské těžkopádnosti, jejich smysly zavelely k celkově lehčímu projevu. Abychom si však ve spojení s kapelou obuli kecky a nasadili růžové brýle, tak na tohle je ještě brzy. Pořád platí, že se slunce k Secrets Of The Moon točí zády a ti toho umí náležitě využít. Všude je plno tmy, nevlídných děr a když ne rovnou černé, tak alespoň tmavě šedé představující odpor ke všemu barevnému. Viz téměř nic neříkající obal.

Hudba Secrets Of The Moon ovšem dostála změn poměrně zásadních. Na zřetel je třeba brát velké proluftování stísněné atmosféry kolem samotného peklíčka, kdy stávající poloha kapely připomíná první zatáčku za křižovatkou, když poprvé odbočila jinam, než byla léta navyklá. Ty tam jsou valivé obskurnosti, nahromaděná agrese a titánské mudrování. Přítomnost je ve znamení zvolnění a víc než zřejmé náklonosti ke gotickým kytarovkám typu Sisters Of Mercy nebo Tiamat z dob skeletonů. Nejedná se ovšem o kompletní výměnu obličeje, jen o změnu kadeřníka. Současní Secrets Of The Moon nadále pádlují ve svých vlastních vodách, ale ty nejsou zdaleka tak špinavé jako kdysi. Vlivy odjinud jsou znát a toporně se vinoucí hudbě to pomáhá, i když tahle slova mnozí neuslyší rádi.

Samostatnou kapitolou jsou pak melodické čisté zpěvy. Je pravda, že vokály nepůsobí zrovna přesvědčivě a někdy je lepší dělat, že raději nic neslyším... Víra ale nechybí a už vůbec tu nechybí odhodlání a odvaha. Bude to stát ještě hodně práce, možná se i nevyplatí, protože každý má své limity, ale na tyhle soudy je příliš brzy. Prvotní šok opadl, tělo si zvyklo a albu takto zpracované vokály sedí, protože hrubost je mu cizí. Jde tedy jedině o to, jak tuhle novou polohu Secrets Of The Moon přijmout. Možnosti jsou pouze dvě.

Album jako celek funguje, ale na druhou stranu obsahuje i skladatelské mouchy, které jeho chod narušují. S prvními pěti songy není problém, jejich návaznost je přirozená a promyšlená, ale pak albu sklapne čelist a dojde arzenál. Skladba "I Took the Sky Away" je vážně hrozná. Do táhlé, myšlené snad jako temně baladické kompozice, jsou necitlivě vkládány falešné vokály tak kostrbatě, že by i učitelka hudebky na základní škole dobrovolně vypadla z okna. Poslední věc pak rozpaky skryje jen ztěží a hlavou letí myšlenky, že to možná chtělo o jednu skladbičku míň a na té ještě pořádně zapracovat. Oproti podobným úvahám, na takových "Man Behind the Sun" nebo "Hole" si smlsnu vždycky rád a ani "Dirty Black" s jednoduchým, ale účinným "áááá" lákáním do sladké pasti temnoty nemůže zklamat.

Secrets Of The Moon svou vlastní proměnu zvládli se ctí, ale ne bez chyb na kráse. S celkovým hodnocením jsem trošku na vážkách a možná kapele půlbodík přidávám, ale je fakt, že tahle snaha zkusit štěstí jinde, si mě nakonec získala a stavím se k ní pouze pozitivně.