Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám tendence stát se jedincem, co se nechá odradit hned prvními poslechy nového alba italských post - atmosfériků Sedna. Ani nevím, jestli je moje nechuť k desce daná neschopností dostat se Eterno pod kůži, nebo se následovník skvělého eponymního debutu jednoduše nepovedl.

Sedna se na své nové sbírce ponořila ještě hlouběji do světa ambientu, drone i post rocku, než na debutu.  Album je tiché, naříkavé a mám dojem, že často slyším repliky staré Katatonie nebo Anathemy. Tedy veličin žalostného metalu své doby udávající tón celé scéně. Opět máme před sebou čtyři skladby na ploše padesáti minut. Od vás se očekává, že si dáte pohov od každodenního shonu, zapojíte svojí citlivou empatii a zahodíte předsudky hledající v muzice osobitost. Odvrhnout Eterno nelze. Všimněte si autentické bolesti i vášně v písních obsažené. Nebyli byste snad ani lidé, kdyby vás nechalo bolestínství italských tuláků vesmírem vnitřním i vnějším chladnými. Celkový dojem nenaruší zvláštní křičení obou zpěváků. Na slova si musíte vždy posečkat. Což není žádné novum, na které by příznivci kapely nebyli zvyklí. Mně nechybí, nelíbí se mi totiž hysterie zpěvů nepříjemně zabarvených. Řekl bych, že jsou zpěvy rušivým elementem celkové atmosféry.

Hudba je převážně emocionální, hnaná do extrému. Při tom všem naříkání zapomínají hudebníci na jakoukoliv formu a výsledkem je určitá neučesanost a střídání zajímavých motivů s vycpávkami, jen aby se náplň skladby neodehrávala ve dvou akordech. Základem je black metal s post rockovými choutkami. Je-li vůbec možné označit tvorbu Sedny podobným chlívečkem. V tomhle je mi svoboda kapely sympatická, protože nebere ohledy na posluchačovo očekávání a hrne si svoje, až kam je srdce dovede.

Nikdy nevíte, co bude následovat. Začátek alba je velice pomalý, akustický, pak se Pillars of Creation I rozdovádí. Nerad bych ale tvrdil, že si násilné změny nějak užívám. Nelíbí se mi! Naopak jsou mi sympatické pasáže, kde se vše jen tak tiše vlní. V nich je kapela nejsilnější v kramflecích a není problém nebojácně zavřít oči a nechat se unést. Jakmile přijde chvíle tremola a řevů, pečlivě gradovanou atmosféru bez skrupulí na cucky rozbijí. Škoda. Zřejmě by to chtělo pohrát si s aranžemi trochu déle a do světa pustit vyspělejší kousek.

Je možné, že když se s debutem Sedna crcali šest let, je proto o tolik propracovanější a do detailu promyšlenější než Eterno. Příjemný je na novince ovšem čirý zvuk, ve kterém uslyšíte každé nadechnutí. Zároveň v sobě ale obsahuje i kus špínečky. Možná aby neodradili fans podzemní scény nadobro.

Jak jsem psal někde nahoře, není snadné novou desku Eterno odsoudit, ačkoliv má všechny možné neduhy v čele s uspěchaností. Z oslnivého interpreta se stal jeden z mnoha a tuším, že se k desce nikdy nevrátím. Ale nečekejte ode mne hanu a pošklebky na desku, ze které upřímné emoce doslova stříkají. Od zklamání jsou letos v mém anti - žebříčku jinačí kadeti, než mladá kapela z Itálie nesoucí své srdce na dlani.