Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sekhmet - Consumed By Void

SekhmetConsumed By Void

Bhut30.11.2019
Zdroj: CD //#WWP032
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Asi to "nejmilejší" a "nejhodnější" album, které kdy Sekhmet natočili. Přesto nechybí dávka animality a vzteku.

Bez pár dní jsou to přesně tři roky, co jsme si na stránkách Echoes mohli něco povědět o nové desce Sekhmet. Ta aktuální totiž vyšla rovněž s tříletým odstupem od alba předchozího a z této rovnice pak vyplývá, že si nyní budeme zase něco povídat o Sekhmet a jejich studiovém záznamu. Novinka se jmenuje Consumed By Void a už od pohledu je jasné, že se drží tradic a zvyků představených albem minulým i tím předminulým. A hned z kraje mohu slíbit, že dojmy jsou vesměs stále stejné jako tehdy.

 

Hned v první vteřině na vás vybafne akustická kytara s melodií jemnou, což je tak trochu šok. Ale nejsme žádní ortodoxní xichti, abychom nedokázali říct, že nejen tvrdým blackem živ je člověk. To pak obhajuje i závěrečné outro, kde se ke hře dostane dokonce i klavír. Takže Sekhmet drobátko povolili otěže a popustili do své muziky i trochu té lehčí melodiky, která jim však sluší, jelikož je z ní cítit, že nejde o žádnou tupou snahu, ale o dobře zacílený prvek podtrhující potřebnou atmosféru. Vedle toho tu však máme nasekanou palbu syrových vizí blackmetalového šílenství. Živě ty songy musí rvát uši a zabíjet, což míním v dobrém slova smyslu, ale zároveň tím chci nenápadně podsunout fakt, že zvuk desky toho živočišného ducha citelně postrádá.

 

 

Je mi to líto, protože hladina zvuku nabádá k vyšší hlasitosti, což je fajn, ale barva bicích a rovněž i basy je příliš hodná. Víte, black, který produkují kapely typu Sekhmet, prostě musí mít zvuk řezavý a agresivní. Jde o to nebát se i toho zkušebnového rehearsal soundu, kde občas dojde k nezáměrným zkreslením, rozoostřením a především tam pak jde krásně cítit ta nelidská brutalita, se kterou třeba bicmen řeže do baterie, či kterak mají kytaristé nastavenou ostrost distorze. To totiž je souznění, které třeba mě osobně na těch starých blackových deskách právě bavilo. Dnes doba pokročila a s ní pochopitelně i možnosti nahrávání, což je dobře, ale trochu se z toho vytratila osobní rovina a taková ta upřímná dávka emocí a v neposlední řadě autentičnost. Z toho plyne, že byť máme písničku sebedestruktivnější, tak ta určitá uhlazenost jí zbytečně strhává na působivosti. To ovšem nic nemění na tom, že kapela pořád dokáže napsat rázné songy, které fungují. Co se mi také líbí, je fakt, že z některých momentů je cítit vtip a nadhled, třeba prostý vokální projev: „Ugh! …I say Ugh!“ a dále pak Diamondovské zaječení.

 

Struktura desky je vesměs podobná albu předchozímu a skoro bych mohl napsat to samé, co jsem psal o Spiritual Eclipse. Opět zde totiž máme i cover, který tentokrát představuje skladba Kuoleva Lupaus, jehož originál má na svědomí Horna (nikoliv Dufaq, ale finská blackovka). Sekhmet si svou verzi trochu upravili do takové údernější polohy. To se jim povedlo díky sborovému refrénu, který pak dodává skladbě patřičnou energii, který originál tak trochu ztrácel, byť se jedná o výrazně chytlavou skladbu. Jak vidno Sekhmet jsou stále plni energie (a nemyslete při tomto slovním spojení na citrusy), o čemž svědčí výživný materiál, který zde předkládají. Má to hlavu a patu. Má to šmrnc, jen ten hodný výraz… víc prasárny prosím.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky