Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Self Hypnosis je nová kapela Grega Chandlera, kterou založil spolu s Krisem Claytonem, se svým novým souputníkem z Esoteric. Představovat mistra funerální psychedelie, jehož rukopis a hudební cítění, ve kterém není místo na povrchnost a na danou problematiku se nahlíží okem progresivisty, vědeckého teoretika či v avantgardě vláčeného surovce, je celkem zbytečné. U druhého pána na holení si ale malé entrée pro jistotu proveďme. Kris Clayton působí v Esoteric jen krátce a jeho nejvýraznější příspěvek je třeba hledat v Camel Of Doom, v kapele, kterou sám založil. Ani ona není zrovna doom metalem, kde je všechno dané a jisté. I zde se káže zmar s přesahy, experimentální a překvapující.

Z krátkého verdiktu nahoře lze usoudit, že soukromý poslech alba Contagion Of Despair bude dalším napínavým thrillerem, který vaše vysněné doom metalové odpoledne pošle se vší parádou do kytek. Je to pravda a pokud jste si plánovali sednout na bobek a nechat se unášet dalekými galaxiemi, připravte se spíš na to, že onen bobek se vám možná samovolně spustí do nohavic právě z materiálu, který dvojice Chandler - Clayton dala do oběhu. Oba pánové v Self Hypnosis čerpají ze svých letitých zkušeností a dělají tak ze své nové kapely zvláštní druh doomového prozření, jehož gró tkví ve spojení sterility a emocí.

Snadné to není, poutavé a dobrodužné ale určitě ano. Self Hypnosis v sobě mísí doom, industrial, psychedelii a atmosféru, aby dali vzniknout zvláštnímu sblížení odcizení a objetí. Debutové album je hustá, nestálá doomová hmota. Brutálně chladná, ale jsou v ní i místa, kde si může člověk odpočinout a dopřát smyslům nový nádech. Je třeba posílit sám sebe, být víc přesvědčený, silnější, protože jinak je tento důkladný rozbor typickým rozkladem osobnosti, pochybnostmi a vnitřním selháním. Zde si nejde nevzpomenout na Lychgate a jejich tématická alba. Hudbu, u které vás to nutí přemýšlet.

Dalším typickým znakem pro Self Hypnosis jsou vokály. Chce se říct pro oba pány typické vokály. Na Contagion Of Despair plní úlohu diskuze, ostřejší i věcné. Gregův hrubozrnný growling plný brutality a skepse na straně jedné a Krisův křik, jedovatě hardcorový protejšek Gregovy neléčitelné infekce v hrdle. Je fakt, že právě na Krise jsem si v tomto ohledu a v celkové poloze alba musel zvykat, protože jeho jednotvárné halekání je občas dost protivné. Ale to k tomu taky patří...

Self Hypnosis symbolizují težkotonážní hledání ve spárech doom metalu. Hmotu, která se na posluchače valí po dobu 77 minut, aby ho během jeho zvídavých poslechů zadupala do země svou neurčitostí a rozkročením. Je to doom, ale jiný. Neobvyklý, ale zase trochu jinak. Oba autoři jsou jím odkojeni a zkouší další limity svého skladatelství, nové výzvy. Contagion Of Despair je chorý, monotónní, i pokrokově smýšlející materiál. Chrám myšlenkových pochodů a požitků v ruinách samovznícení. Doom, který je někdy situován do role mechanického dělníka v soukolí průmyslového korporátu, jindy zase sobotního tuláka vlastní myslí trávícího žmolky směn v roztřesení na pokoji zapadákova a nastaveného na chuť se rozletět, promluvit si sám se sebou a přitom evidovat změny svých nálad. Většinou dost podivných, což ho příliš neuklidňuje. Doom Self Hypnosis je zákeřná věc. Virus, co se vrací a nahlodává zbytky imunity.

Někdy může působit rozmělněně a zmateně, ale je to jen chvilková splašenost, co jej vytrhává ze chřtánu temné proklamace surové hypnózy. Každopádně je to těžce stravitelná záležitost, která zamává i zkušenějším esoterickým průvodcem. Po bedlivém průzkumu lze ale rozkrýt mnoho zajímavých míst, kde by se zprvu jeden bál nechat tento projekt pohybovat. I přes zjevně tvrdou slupku je i v něm kus pokory a pocitového zadostiučinění. I když se musí hodně dlouho chodit kolem a klást otázky, na které možná ani není odpověď.