Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Semai - The White Leviathan

SemaiThe White Leviathan

Victimer26.10.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Vydařená podzemní zvuková nesouhra jako podkres románu Moby Dick.

Bílá Velryba je na poli literatury jedno z nejvýznamnějších děl vůbec a je bráno jako Melvillův tvůrčí vrchol. Dnes si tohle představení vychutnáme trochu jinak než bývá obvyklé.  Rozhodně to nebude formou recenze románu (pro tohle jsem opravdu nedozrál) a nečeká nás ani hrdě doomová vazba na mořeplavce Ahab, u nás v redakci tolik oblíbené. Ale protože i náš zine je pro každý zvukový a experimentální výstřelek, pojďme se zhluboka nadechnout a zkusit vstřebat nové album jihlavského projektu Semai. Ostatně, i on je u nás zavedeným jménem, k němuž chovám sympatie někdy od alba Delubrum a rád jsem si poslechově zaparazitoval i v přátelských kooperacích s Korium, respektive Toqleraq.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/semai%20hastur.jpg


Román je velmi proměnlivým a poučným dílem promítajícím v sobě hned několik zprvu odlišných světů. Rozhodující je však celková asociace, která se rozhostí v hlavě. Tak si to myslím já, je otázkou kdo uvažuje podobně a na tomto místě je pak nejdůležitější, jak si po svém a v silně narušené zvukové adaptaci vedl Hastur, mozek Semai. Jeho album The White Leviathan je svojským a neotřele zpracovaným hudebním doprovodem díla.


V prvním okamžiku album funguje jako primitivní buchar, kolem něhož se přidává a ubírá na doprovodných ruchových elementech, ale pozorné ucho slyší, že se něco děje. A neděje se toho zrovna málo. Pod povrchem to až nevybíravě vře a rezonuje. Podle mého je to místy až epická vřava, která narušuje povrchní příjem a zle nabodává první masu ruchu a háže ji někam do prostoru. Pořád je to však hodně uzavřená záležitost, stylově věrná spojení industrialu a noise music. I v tomto zvukově nemravném prostředí lze najít kus výpravného díla. To evidentně ano. Jen je třeba jej spojit se sterilitou podzemí. S vizí strohého a studeného strojírenského kutlochu bez operátorů, na jehož zdi probleskují útržky z románu. Přerušovaně a zkresleně.

 


Bez detailního ponoru skrz těžké zvukovody je snaha chytit správný směr a pochopení prací navíc. Když není jedinec přímo uvnitř a jeho myšlenky vylétají směrem ven a nelpí na konceptu, je rázem pryč a nechytá se. Je třeba navodit správné prostředí a využít pomoci sluchátek. Žádné další okolní vlivy se nepřipouštějí. Je třeba chytit nit, v tomto případě spíš šponu do oka a samozřejmě Bílou velrybu! A mít se na pozoru. Až pak je vše OK.


Půlhodina ruchů není nepřekonatelným ničením vycepovaného hudebního vkusu, avšak pořád je to produkce pro skalní. Pro lehce trénované bude vrcholem alba pár jeho zesílených vibrací a dramatičtější finále symbolizující boj s bílým obrem. Ti zkušenější budou hledat víc uvnitř a sát z prsu hrubého podzemí. A jeho hnusné epiky. Já zkouším sát a jsem spokojen s objevením řady velmi dobře pořešených situací. Našel jsem si svého osobního Moby Dicka tam, kde jsem se na něj ani nesnažil pomyslet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky