Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bílá Velryba je na poli literatury jedno z nejvýznamnějších děl vůbec a je bráno jako Melvillův tvůrčí vrchol. Dnes si tohle představení vychutnáme trochu jinak než bývá obvyklé.  Rozhodně to nebude formou recenze románu (pro tohle jsem opravdu nedozrál) a nečeká nás ani hrdě doomová vazba na mořeplavce Ahab, u nás v redakci tolik oblíbené. Ale protože i náš zine je pro každý zvukový a experimentální výstřelek, pojďme se zhluboka nadechnout a zkusit vstřebat nové album jihlavského projektu Semai. Ostatně, i on je u nás zavedeným jménem, k němuž chovám sympatie někdy od alba Delubrum a rád jsem si poslechově zaparazitoval i v přátelských kooperacích s Korium, respektive Toqleraq.

Román je velmi proměnlivým a poučným dílem promítajícím v sobě hned několik zprvu odlišných světů. Rozhodující je však celková asociace, která se rozhostí v hlavě. Tak si to myslím já, je otázkou kdo uvažuje podobně a na tomto místě je pak nejdůležitější, jak si po svém a v silně narušené zvukové adaptaci vedl Hastur, mozek Semai. Jeho album The White Leviathan je svojským a neotřele zpracovaným hudebním doprovodem díla.

V prvním okamžiku album funguje jako primitivní buchar, kolem něhož se přidává a ubírá na doprovodných ruchových elementech, ale pozorné ucho slyší, že se něco děje. A neděje se toho zrovna málo. Pod povrchem to až nevybíravě vře a rezonuje. Podle mého je to místy až epická vřava, která narušuje povrchní příjem a zle nabodává první masu ruchu a háže ji někam do prostoru. Pořád je to však hodně uzavřená záležitost, stylově věrná spojení industrialu a noise music. I v tomto zvukově nemravném prostředí lze najít kus výpravného díla. To evidentně ano. Jen je třeba jej spojit se sterilitou podzemí. S vizí strohého a studeného strojírenského kutlochu bez operátorů, na jehož zdi probleskují útržky z románu. Přerušovaně a zkresleně.

Bez detailního ponoru skrz těžké zvukovody je snaha chytit správný směr a pochopení prací navíc. Když není jedinec přímo uvnitř a jeho myšlenky vylétají směrem ven a nelpí na konceptu, je rázem pryč a nechytá se. Je třeba navodit správné prostředí a využít pomoci sluchátek. Žádné další okolní vlivy se nepřipouštějí. Je třeba chytit nit, v tomto případě spíš šponu do oka a samozřejmě Bílou velrybu! A mít se na pozoru. Až pak je vše OK.

Půlhodina ruchů není nepřekonatelným ničením vycepovaného hudebního vkusu, avšak pořád je to produkce pro skalní. Pro lehce trénované bude vrcholem alba pár jeho zesílených vibrací a dramatičtější finále symbolizující boj s bílým obrem. Ti zkušenější budou hledat víc uvnitř a sát z prsu hrubého podzemí. A jeho hnusné epiky. Já zkouším sát a jsem spokojen s objevením řady velmi dobře pořešených situací. Našel jsem si svého osobního Moby Dicka tam, kde jsem se na něj ani nesnažil pomyslet.