Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Septicflesh - The Great Mass

SepticfleshThe Great Mass

Jirka D.1.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Asi budu vytahovat kostlivce ze skříně a vzývat Sumerian Daemons. Novinka zprvu působí sice honosným a velikášským dojmem, časem mi ale připadá přearanžovaná a v některých částech i dost nezáživná. Přesto se jedná o zajímavé a ve své podstatě ojedinělé dílo, které stojí za to si poslechnout, ať už jste fandové Septicflesh či nikoliv.

Nebojím se tvrdit, že novinka od řeckých Septicflesh je jedním z nejdiskutovanějších alb první poloviny tohoto roku na poli metalové hudby a její příchod byl sledován velmi pozorně. Celkem logicky nastala situace, jejíž příčina se datuje do roku 2008 a nese jméno Communion; album, kterým na sebe znovu obnovená formace soustředila pozornost metalového světa a dala jasně najevo, že to s tím návratem myslí opravdu vážně. Recenzenti hýřili spokojeností a kladné ohlasy se nesly po všech možných kanálech – a ono proč ne, album to není vůbec špatné, zdravý metalový základ, podpořený více či méně intenzivním orchestrem v té či oné skladbě, se tenkrát ujal a Septicflesh našlápli do svého druhého bytí dobře.

 

Pokračovatelem rozjeté kapely je album The great mass, které vyšlo u Francouzů Season of mist v druhé polovině dubna a to ve formátu běžného CD a pak jako limitovka s DVD či jako vinyl, pro které byl použit trochu jiný obal (zvídaví se dopátrají i dalších, více méně sběratelských edic). Dříve užitá a úspěšně vyzkoušená koncepce pokračuje i v roce 2011 a tak po vzoru Communion se i tentokrát do metalového základu naroubovala pražská filharmonie a prostoru dostala víc než dost. Jestli na předchozím albu sloužila symfonika k vytvoření přesvědčivé atmosféry nahrávky a v první bojové lajně stála hrdě metalová muzika, pak na novince se role minimálně srovnávají a místy jsem dokonce přesvědčen, že orchestr se dere do popředí a hraje prim. V některých skladbách naprosto zastiňuje kytary, které jsou slyšet snad jen někde na pozadí a držet krok se v podstatě daří jen suverénním bicím. Role orchestru je minimálně rovnocenná a tak je možná na místě otázka, jestli při posuzování díla budeme unešeni ze staré známé kapely (či iluze, kterou o ní máme) nebo z našich pražských filharmoniků (i když jejich party zkomponoval sám Christos Antoniou).

 

Začátek desky, přesněji první dvě skladby, je ohromující a na posluchače působí hodně intenzivně. Po úvodních smyčcích lehce podmanivého a tajemného charakteru a krátkém ženském partu se spouští silně naaranžovaná hudební vlna, jejíž účel je zřejmý a bude spousta takových, kteří se z prvotního nárazu nevzpamatují do konce alba. Motiv s ženským vokálem a filharmonií v druhé A great mass of death bere dech, hudební cítění, které dokáže dát dohromady něco podobného má můj obdiv. S přibývajícími minutami alba ale začne počáteční ohromení opadat a na povrch se začne prodírat střízlivější pohled. Už ve třetí  Pyramid god celkem marně hledám kytary, jsou nevýrazné a schované kdesi na pozadí, mnohdy zcela zastíněné orchestrem a to je určitě škoda; navíc se závěr skladby vytrácí kamsi do ztracena, pomalu začínám střízlivět. Stejně tak se občas dost nelibě vyrovnávám s výraznými změnami tempa, ať už ve Five-pointed star nebo asi nejvíc Apocalypse, rozjetá mašinérie se najednou zastavuje, žesťová sekce se sice snaží vytvářet jakousi podivnou, temnou atmosféru, ale po předchozím kvapíku se na ni těžko soustředí a výsledek tak spíše ruší. O šesté skladbě se raději zmiňovat nebudu, jde o nejslabší článek řetězu vůbec.

 

Jdeme raději chválit. Za zmínku rozhodně stojí skladba Rising, která jakoby připlula z jiné planety a možná vám připomene Sangreal z předchozího alba. Každopádně svým více metalovým a méně symfonickým konceptem, klasickou kompozicí a hlavně silnou a snadně vstřebatelnou melodií působí velmi přístupně. Stejně dobře vstřebávám ženské party, které jsou na nahrávce roztroušeny tak porůznu a za zmínku stojí zcela určitě v páté Oceans of grey (ač skladbu jako celek moc nepobírám). Rovněž nelze nezmínit atmosféru dokreslující chorály známé tak dobře ze Sumerian Daemons, mnohokrát vyzkoušený a osvědčený recept, který zabírá nejen u Septicflesh... Zajímavě působí i smyčcové party v předposlední Mad architect, skoro mám pocit, že jsem se ocitl v nějaké vypjaté Hitchcockově scéně ... je to psycho! Závěrečná Thearianthropy je opět jedna ze zajímavějších a vyvedených skladeb, více metalu, méně pozlátka, výborná záležitost.

 

Když teď po sobě čtu předchozí text, dívám se, že jsem se těch much snažil najít nějak hodně. Přátelé, ruku na srdce - nelze zpomalit bicí, ochraptět zpěv nebo podezírat pražské filharmoniky, že špatně naladili. Zvuk Petera Tägtgrena zní nabušeně, až nebesky pekelně a vás, posluchače tahle hudba hlavně v úvodu smete jako povodňová vlna. Nahrávka vytváří dojem vypiplaného a vybroušeného alba po všech stránkách, tahle deska splňuje snad všechny obecně platné nároky na mod(er)ní metal a je velmi pravděpodobné, že se o ní bude mluvit ještě dlouho a v ročním zúčtování bude u mnohých obsazovat čelní příčky.

 

Přesto nejsem z těch, kteří by jásali nadšením. Nezpochybňuji práci Septicflesh a všech lidí, kteří se na tomto opusu podíleli, ale prohlásit Velkou mši za dokonalost a hodnotit nejvýše možným prostě nemůžu, protože tak to necítím. Nevím, jestli ve mně vítězí česká malost a já se držím národního hesla, že „každý úspěch bývá po zásluze potrestán“, ale spíš se kloním k svému vnitřnímu přesvědčení, protože podobné honosné desky mi prostě nevoní dlouho, nehledě potom k některým nevonícím soustům, které jsem vyjmenoval výše. Přebírejte, jak umíte, poslouchejte, zvažujte...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky