Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Serj Tankian -  Imperfect Harmonies

Serj Tankian Imperfect Harmonies

Jirka D.24.9.2010
Zdroj: mp3 (256 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Možná se jedná o tak nadčasové album, že mně byla jeho tajná zákoutí plná krásy utajena. Možná jsem nic nepochopil, mám nějaké zvláštní zatmění a jednou (a možná brzy) budu pranýřován jako zpátečník a ignorant. Ale tady a teď budiž napsáno, že se jedná o teatrální desku, která má k hluboké a pravdivé politické kritice pěkný kus cesty.

Není to ani tak moc dávno, kdy jsem tady psal o prvním albu sólové dráhy ex-Systemáka Serje Tankiana, o Elect The Dead. Možná trochu nepřímo, ale přece jen jsem přislíbil napsání recenze na jeho album číslo dvě, na Imperfect Harmonies, které vyšlo ve spolupráci Reprise a Serjical Strike 21. září 2010. Teď už vím, jakého neprozřetelného činu jsem se svým slibem dopustil a jaký bič jsem si na sebe upletl. Ale nedá se nic dělat, slibům je třeba dostát a jinak ten uzel nerozseknu, než že se tu o nedokonalých harmoniích několika řádky zmíním. Proč se mi album hodnotit nechce, pochopíte záhy; ti z vás, kteří se předem podívali na hodnocení, asi začínají tušit.

 

První a nejdůležitější věcí, kterou je třeba učinit (a platí to hlavně pro ty z vás, co tuhle desku ještě neslyšeli), je zapomenout na System Of A Down a na to, že existoval nějaký starý Serj Tankian. Materiál, který se mi dostal do ruky, je natolik odlišný od čehokoliv předchozího, že jakékoliv srovnání je zhola nemožné. Dokonce se mi vtírá myšlenka, jestli vůbec můžu o takovém počinu psát, objektivně hodnotit a posuzovat dílo, které je už někde za mou pomyslnou hranicí, za kterou jít nechci. Ale vlastně proč ne, je to vývoj jednoho zajímavého hudebníka, který už něco málo dokázal a tak beze všech skurpulí jdu na to.

 

Úvodních dvacet vteřin patří hřmotnému orchestrálnímu partu, který na mě vletěl s takovou razancí, že i židle, na které sedím, udělala dva kroky nazad. Nějací Dimmu Borgir a jejich intra proti tomu hadr. Orchestr se celým albem proplétá celkem zásadně, lze ho zaslechnout na mnoha místech ve více i méně výrazných polohách a tvoří hodně výraznou složku hudby Imperfect Harmonies; je vidět, na jakou kartu Tankian vsadil. Dalším novým a důležitým prvkem je převeliká hromada elektroniky, kterou ale trávím ztěžka jak cementovou kaši. Je jí moc, překrývá ostatní nástroje a vůbec mi nesedí. Písně pak znějí jaksi nepřirozeně, umělohmotně a neživě; a nic s tím neudělají ani orchestrální výpady, které jsou o poznání živější, ale mnohdy jsou zakomponovány dost nuceně a jednotlivé přechody mi občas způsobují lehké záškuby svalstva v obličeji. Poslouchám dál a stále se snažím najít ony výrazné jazzové prvky, které v rámci promotion Tankian sliboval. Lehce se zdaří hned v první Disowned Inc., o které se s trochou nadsázky dá říct, že se v ní dá najít skoro všechno, co mě pronásleduje zbytkem nahrávky, ale u dalších písní už tolik úspěšný nejsem, snad až na poslední Wings Of Summer. No nic, jdeme dál. Už jsem zmínil orchestr, umělohmotnou elektroniku a jazz, dalším elementem Imperfect Harmonies, který je pro mě asi nejvíc deprimující, je hlasový projev Tankianův. Pokud se projevuje způsobem, na který jsem doposud zvyklý, je všechno v pořádku. Problém nastává tam, kde se pouští do různých hlasových hrátek a nebezpečných výšek. Obojí se mu dle mého nedaří, neumí to a na výsledku je to znát. Vůbec už nevím, co ho vedlo k nazpívání tak vysokých partů, jaké se dají slyšet v Deserving? nebo Reconstructive Demonstrations. Mám pocit, že někdo táhne kočku s vytaženými drápy za ocas po skle – ten skřípot skla a vřískot kočky je něco, co slyšet nemusím.

 

Celkově se album snaží tvářit famózně a skoro až bombasticky. Výsledkem je ale teatrálnost a nuda, která se dostaví zaručeně velmi brzy. Metal nebo aspoň rock jsou zapomenuty téměř úplně, při poslechu Deserving? se mi do mysli vkrádá Mumuland a to bez legrace. Dělat touto cestou ostrou politickou kritiku, se vší tou mediální masáží, velkolepou kampaní a orchestrálním aranžmá není asi šťastná cesta. Z této desky je jednak cítit Tankianova snaha experimentovat a potom jsou z ní cítit peníze na sto honů a situaci nezachrání ani free-tree papír bookletu, který, jak jsem se dočetl, je z materiálu, na nějž nebyl poražen ani jeden strom z našich lesů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky