|
|
||||||||||

Norské vydavatelství Karisma Records jsem v poslední době trochu zanedbával, ale ještě než tenhle můj nezájem stačil přerůst všechny slušné meze, objevila se mi v mailu novinková deska Seven Impale. To je kapela, o které si můžete přečíst, že propojuje moderní metalovou rytmiku ve stylu Tool nebo Meshuggah s klasickým přístupem prog rocku a kapelami jako King Crimson. K tomu navíc jazz a improvizace. Docela chápu, že z takového prohlášení se jednomu může zatočit hlava a druhému dojít odvaha se do něčeho takového pouštět. Každopádně se nebojím vyslovit tu provokativní holou větu – zkuste to.
Kapela Seven Impale funguje někdy od konce prvního desetiletí a vydavatelsky nepatří k žádným sprinterům. První pokusné EP z roku 2013 následovaly dvě řadovky City of the Sun (2014) a Contrapasso (2016), po kterých zavládlo pro některé možná překvapivé ticho a klid. Na desku Summit se tedy čekalo sedm let, jejichž nejzajímavější událostí bylo z mého skromného pohledu angažmá klávesáka Håkona Vinjeho v Enslaved v roce 2017, u kterých má kromě klávesových nástrojů na svědomí i čisté zpěvy (desky E, Utgard a Heimdal). Ve stejné roli v pozici hosta se vyskytuje i v projektu Ivar Bjørnson & Einar Selvik, což všechno si můžete dohledat na metalové encyklopedii a ověřit si, že vám nevěším Håkony na nos.

Od zmíněných kapel a projektů jsou nicméně Seven Impale výrazně hudebně vzdáleni a troufám si tvrdit, že fanouškovské základny za hranicemi Norska mnoho průsečíků mít nebudou. V jejich případě nejde o metal (žádní Tool ani Meshuggah) a nejde ani o žádný severský folklór, byť v případě toho prvního se výjimky najdou – bude o nich řeč. Na druhou stranu si úplně nemyslím, že by deska Summit šla nějak jednoznačně žánrově zařadit a její v tomto smyslu lehká neukotvenost může být menší posluchačská výzva. První skladba jsou za mě čistokrevní King Crimson, dokonce tak moc čistokrevní, že z toho na mě leze mírná nervozita. Dynamické proměny, nástrojové obsazení, nelineární, složitá kompozice... z mnoha důvodů si začínám myslet, že inspirace hudbou kapely Roberta Frippa přesáhla zdravou míru, byť skladba jako taková je výborná a hutný kytarový nástup v její druhé polovině (to je ten závan metalu) jí dodává oproti britské legendě další rozměr.
Střih a skladba číslo čtyři Sisyphus. Nejdelší na albu, víc jak třináct minut dlouhá, prakticky jazz-rocková, s nádechem fusion a improvizace s pro mě trochu nepříjemným, hrdelním hlasovým projevem v jejím úvodu. Každopádně úplně jiný svět, prodchnutý hlukařskými experimenty, opět až metalovými vstupy a atmosférou opiového doupěte (pro vyloučení pochybností – nikdy jsem tam nebyl). A opět vysoké nároky na posluchače, který nedostane naservírováno nic na stříbrném podnosu a vším se bude muset možná trochu pracně prohrabovat.
A někde v tomto rozpětí se Seven Impale pohybují. Neřekl bych, že vždy úplně hladce a s přehledem, každopádně velmi odvážně a umělecky svobodně. Dominantní roli kromě odvahy hrají klávesové nástroje již zmíněného Håkona Vinjeho a všudypřítomný saxofon, který se umí stáhnout na pozadí a jen tak dotvářet zvukové spektrum, anebo naopak přejít do ofenzívy a stát se primus inter pares. Velmi dobře se kapele daří pracovat s atmosférou, která je místy příjemně pohlcující (první polovina Hydra), naopak jinde už ten svobodný duch překračuje hranici snesitelného a zavání lehkou hysterií (Ikaros). Neboli od všeho je tam kousek, většinově se daří udržet umělecké cíle na uzdě a jen občas je znát, že ambice byly silnější než jejich následná realizace. V takových místech z hudby dýchá formalismus a posluchač se ocitá v roli nechtěného účastníka jakéhosi experimentu, do kterého by se po předchozí rozvaze pravděpodobně nepřihlásil. Budiž. Seven Impale nejsou geniální, ale určitě jsou velmi šikovní. Nechybí jim odvaha, potřebný hráčský základ a už jen to, do jakých žánrových vod se pustili, je mi velmi sympatické.
P.S.: Zvuk nějak podrobně hodnotit nechci, nicméně pokud máte naposlouchané desky ze 70. let (v prvé řadě King Crimson), bude na vás tahle nahrávka působit nabasovaným a lehce dunivým dojmem. Může za to jednak na můj vkus výraznější komprese a jednak to, že ty původní desky těch basů moc nemívaly a tím nastavily trochu jiný standard. Zcela obecně je ale produkce alba Summit v pohodě, nic se nerozpadá, deska hraje velmi slušně a určitě patří k těm lepším, se kterými jsem se v poslední době setkal.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Karisma Records
Vydáno:Květen 2023
Žánr:prog rock / jazz rock
Benjamin Mekki Widerøe - saxofon
Erlend Vottvik Olsen - kytara
Fredrik Mekki Widerøe - bicí, kytara, zpěv
Håkon Vinje - klávesy, zpěv
Stian Økland - kytara, zpěv
Tormod Fosso - baskytara
1. Hunter
2. Hydra
3. Ikaros
4. Sisyphos

Gojira
L´Enfant Sauvage

Martin Gore
The Third Chimpanzee (EP)

Incantation
Profane Nexus

Imperium
Titanomachy

Supreme Conception
Empires of the Mind (EP)

Textures
Phenotype

Smokemaster
Smokemaster

Witchmaster
Kaźń

Horseback
Dead Ringers

Biohazard
Reborn In Defiance

Centinex
Doomsday Rituals
Rok se s rokem sešel a jubilejní pátý ročník tradičního festivalu Heathen Alliance, zaměřeného na melodičtější metalové žánry, se vrací na místo činu....
14.11.202612. ročník volyňského Enter The Eternal Fire Festu, který se koná ve dnech 23.–24. 7. 2027, má připravenou kompletní soupisku.
14.11.2026From the Bones of the Earth je název nového alba skotské blackened / sludge formace Iron Altar. Novinka vyjde 27. ledna u labelu Road To Masochist.
13.11.20264. prosince vychází debutové album Levaithan finské rituálně metalové kapely Kanjonin Lapset. V podobě vinylu a v digitální verzi u labelu AudioSauna ...
12.11.2026Pod taktovkou Obscure vystoupí 25. listopadu v pražském Paláci Akropolis hardcore / punk legendy Terror. Sekundovat jim budou navrátilci Bane a další ...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.