Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konec roku se nám nezadržitelně blíží a tak dřív, než začneme rekapitulovat, bylo by asi vhodné zkusit ještě pohledat, co zajímavého bylo v tomto roce vytvořeno a nahráno. A s velmi mírnou dávkou patriotismu se podíváme (snad víckrát než jednou) do českých měst a městeček, kde to vře jak v úlu a na denním světle se začíná objevovat jedna nová parta za druhou. Dnešním městem bude Plzeň a v zorném poli hledáčku se ocitne parta mladíků říkajících si Shogun Tokugawa a jejich první plnohodnotný počin nazvaný lehce zakódovaně Y3ARS. Ten vyšel po třech letech fungování kapely (aspoň se mi podařilo dohledat, že existují od roku 2007) a hned pod hlavičkou X-Productions; na začátek pořádná porce.

Začínám si už zvykat, že dnešním mladým kapelám chybí leccos, jen dravost, drzost a pořádné nadšení mají snad všechny nadělené v míře nemalé; do všeho jdou naplno, od podlahy a přímočaře. A nutno uznat, že jim tento způsob vychází a nese své ovoce. Nejinak jsou na tom Shogun Tokugawa, kteří na českou metalcorovou scénu vlétli rychlostí kulového blesku a během krátké doby se jejich jméno začalo objevovat na plakátech mnohých festivalů, koncertů a dalších akcí. Nicméně nic se nemá přehánět a přehnaná ambicióznost může být (a ona je) dost nebezpečná. Všechna ta do nebe vynášející hesla a to dokonce i na stránkách samotného labelu trochu smrdí a vrchol všeho je historie kapely na BZ profilu. Ať už je to movie-story nebo ne...to si pánové mohli nechat od cesty.

Pravdou ale je, že kde je poptávka, musí být i nabídka. Zákony trhu fungují neúprosně a deska Y3ARS je toho jasným důkazem, protože největší její viditelnou úlohou je líbit se. Cílová skupina náctiletých je zřejmým cílem a musím si přiznat, že být mně o šest osm let míň, počítal bych se mezi oběti rovněž. V tomhle směru je hudba S.T. uvařená skvěle – lžíce naštvaného sreamo-zpěvu, lžíce ostrých kytar, lžíce melodií a utěšených refrénů pro fanynky, lžíce samplů a elektroniky, lžíce emo vizáže a lžíce temné historie kapely a tvrdé práce v začátcích (vždyť i americký prezident musel coby malý pracovat a roznášet noviny). Těch lžic hodně na 35 minut hraní a deska je na světě. Vypadá to jednoduše, zní to jednoduše a nutno zcela objektivně uznat, že výsledek je v rámci stanovených mantinelů povedený a dobře stravitelný. Po hudební stránce není moc co vyčítat, práce muzikantů je hodně dobrá, , booklet vyvedený ve skoro-rasta-barvách vypadá taky celkem únosně, takže výsledek je na prvotinu v téměř všech směrech zdařilou záležitostí.

Logická otázka teda zní: kde je problém? Pro mě nejzásadnější překážkou jsou přeslazené, líbivé refrény (přece jenom nejsem faninka 12+), které jsou ale spíš otázkou osobního vkusu a stejně tak můžou někomu připadat zcela božské, procítěné a emo-dokonalé. No a druhou záležitostí je přílišná krátkost alba. Když bych vyhodil desátou „X“ (kde si kluci vyzkoušeli, kudy cesta rozhodně nepovede) a všelijaký ostatní, převážně electro-plevel, zbude mi slabá půlhodinka, možná míň. Když potom výsledek srovnám s kapelkou, o které jsem tady psal nedávno, asi bych se vydal cestou našláplého EP a všechny posadil na zadnici, než si na první pokus ukrojit tak velký krajíc a nedojíst ho do konce.

Do pomyslné rovnice, ze které nakonec vypadne hodnocení, je ale potřeba dosadit ještě další proměnné: dobře znatelnou živelnost a odvahu, s jakou se mladíci pustili do práce, v tvrdších partiích působivý zpěv Jakuba a samozřejmě hráčské dovednosti všech zúčastněných. Výsledkem je deska, která zpočátku funguje, baví vás a dost rychle se vám dostane do hlavy. Po několika posleších jste ale na stropě, víc to nejde a nic nového taky neobjevíte. Naopak mám pocit, že jak rychle její ambice vystoupaly, tak rychle opět klesají a nic se vlastně neděje. Bublina splaskla a nezůstalo víc než ta trocha průměrné, snad o kousek lépe než průměrné porce muziky.