Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sigh - Heir to Despair

SighHeir to Despair

Victimer22.2.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Sigh znovu sedící na té vyšší z dvou misek vah, odkud posílají svůj kousek metalového nadhledu mezi podrobený lid.

Metalová pološílenost se v případě Sigh dědí z alba na album. Těch je dnes přesně jedenáct a každé nabízí svůj díl bizarně zkoušeného black metalu, jemuž se nevyplatilo být zachycen v nedbalkách, načež si chtě nechtě musel podstoupit svou chvilku pokoření. Tu víc a tam zas méně. Jestli je dobré se v souvislosti s kapelou nadále bavit o avantgardním black metalu, to už nechám na vkusu každého z vás. Osobně si myslím, že to není zas tak podstatné a já tohle označení u novinky tak trochu cíleně okrouhal na avantgardní metal. Každý, kdo slepě nekopíruje návyky silnějšího vojáka v metalově avantgardní bitvě, si přece jede to svoje. Sigh si rozhodně to svoje jedou a jsou za to ceněni. Black metal sem, experimenty tam...


Do Sigh se v našem magazínu pro středně pokročilé devianty doposud strefoval kolega Bhut. Vůbec se tomu nedivím, párkrát jsem ho viděl a je to vážně divnej kluk. Dvě předchozí alba tak pocítila jeho chvilkové pomatení mysli a dočkala se svého verdiktu. Čtyři roky stará záležitost Graveward pak dostala co proto, protože si posluchače přestala zcela vážit a nabídla mu nekompatibilní miš-maš napříč vším a ničím. Račte si nalistovat sami. Já ty články četl už kdysi a úplně je chápu. Ovšem k dané problematice dnes vstupuji s mlíkem na hubě a nepolíben, k Sigh jsem se totiž dostal až před pár týdny. Nikdy jsem jim neholdoval, jejich nahrávky jsem chladně přehlížel a myslel si cosi o divně malých japončících, co divně chápou black metal a jsou u vytržení, jaká je to legrace. Sigh nebrat, to prostě platilo léta. Tak jsem to zkusil úplně navážno s novinkou Heir To Despair. Vydržel jsem to počáteční nesympatické blbnutí, sklopil uši a nechal se vtáhnout do toho podivného dědictví. A vyšlo to. Zpětné sjíždění diskografie pak bylo dílem okamžiku.

 


Pokud byla předchozímu opusu vytýkána přílišná komplikovanost a nesourodost (mně zas tak nevadí), tak novinka je v tomto ohledu krotká jako beránek. Sigh sice nadále vyšilují, ale jsou mnohem kontrolovanější. Dalo by se říct, že vaří z vody klasiky, aby ji jen dle svého nejlepšího mínění ochutili. Slyším hodně klasických metalových klišé (nejvíce určitě v Homo Homini Lupus), s nimiž je naštěstí nakládáno s patřičnou neúctou. To asi abych náhodou nepropadl trvalé závislosti na trvalé, k čemuž bych svým aktuálním vlasovým vybavením stejně jaksi nemohl přispět. Slyším flétnové orgie, chmurně studenou syntetiku, slyším smích a přeskoky přes styly, ale přitom vím, že je to pod dohledem a kočírované.


Heir To Despair je album, které mi doslova rostlo před očima. Možná se zpočátku kroutilo a dělalo cavyky, ale nakonec si vše sedlo. No sedlo, v případě Sigh říkejme spíš kleklo. Byly tu jisté úseky (trojdílná sekvence Heresy), při kterých jsem ztratil poměrně dost krve, ale i na to se dá zvyknout, nebo aspoň danou pasáž respektovat jako část alba. Když odskočím zpět do víru metalu, ostatní skladby si vyloženě užívám. A je celkem jedno, jestli je to úvodní Aletheia, vícesmyslový nátěr In Memories Delusional, nebo další parodie na klasické metalové pózování Hunters Not Horned. Je to sice pořád dost často na Chocholouška, ale je v tom ten moment překvapení, kompoziční hravosti a nepropadnutí vlastní fantazii nad rámec blouznění. Tohle si Sigh zatraceně dobře pohlídali. Jakmile člověku zmizí tma před očima, musí si to užít. Najednou je celá deska strašně návyková a intenzivní.


Ačkoliv bych se nerad upnul k prázdným frázím o nalezení nové lásky, dnes si tuhle moc bezva charakteristiku spadající do nekonečných seriálů našich moc bezva TV stanic neodpustím. Seriál kapely Sigh si zkrátka užívám plnými doušky. Začal už kdysi na na začátku devadesátek, nikdy jsem ho pořádně nesledoval a teď si jej pouštím pozpátku. Heir To Despair je jako jeho poslední díl fakt dobrá podívaná. Teda... poslouchaná. Ti zarytí už ví, ti další by to mohli zkusit. Sigh sice koušou a koušou se fakt blbě, ale dá se s nimi docela dobře pořídit. A smějí se jako normální blázni, ne jako ti na odpis.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 22.2.19 12:36

Dva songy, co mají na YT, mě zaujaly hodně. Vypadá to na další bezva opus.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 22.2.19 12:36odpovědět

Dva songy, co mají na YT, mě zaujaly hodně. Vypadá to na další bezva opus.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky