Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sigur Rós - Kveikur

Sigur RósKveikur

Ruadek9.7.2013
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Radikální posun do hlukových vod jedné ze stále nejzásadnějších rockových kapel současnosti.

Nejdříve se ozve hluk a po něm hluboká basová linka. Jako když ledovce dřou o sebe. Kvílivé kytary postupně otevřou nový vesmír, jaký se těžko napodobuje. Jsou slyšet výrazné činely a zvuk je špinavý, hrubý a led se drolí do zpěněných vln. Hlas vystupuje z výšky a stejně jak se přiblížil, zase postupně mizí. Hudba chvíli hladí a neustále válcuje. Je z ní cítit všechno, co bylo již nějakým způsobem definováno a zároveň se posunuje dál. A je tvrdší než kdykoli předtím.

 

Vítejte ve vesmíru nové desky Sigur Rós, kteří se rozhodli znít radikálně jinak, než tomu bylo doposud.

 

Při poslechu nové desky si nemohu nevybavit sólovku samotného Jónsiho, nazvanou prostě „Go“. Kveikur je dílo kladoucí velký důraz na rytmickou sekci, ve které měli tito Islanďané vždy velký potenciál (nemohu nevzpomenout na agresivní vrchol alba ( ) z roku 2002). Jónsi tento potenciál zužitkoval na své sólovce a hodně se o rytmy opřel i na nové desce Sigur Rós. Druhou věcí, kterou je třeba zmínit, je jistě ukončení jedné zásadní etapy skupiny – opuštění klávesáka  Kjartana Sveinssona. Ten se zásadně podílel především na minulém albu Valtari, které je silně ovlivněno postmoderní vážnou hudbou a orchestracemi, které znějí trochu jako z jiného světa. Ostatně tohle se ke skupině vždycky hodilo a hodí i v souvislosti s novým albem.

 

 

Kveikur zní především nejtvrději a nejrockověji od Takk. Je to vlastně návrat ke kytarovému výrazivu ve své klasické formě. Mluvím tu ale o návratu ke stylu a k výrazu, forma je opět jiná a svérázně osobitá. Prudce noisový náhul album už startuje (Brennisteinn), aby se k němu vrátil kousek za svou polovinou. Hlas je modulovaný, zastřený a kytary drhnou až kdesi pod podlahou. Každá skladba má svou vlastní industriální základnu, plnou ruchů a často až divokých poryvů. Každý zvuk má ale své místo a svou roli. Tady vzniká zajímavý kontrast mezi deskou minulou a deskou aktuální: vše intenzivní bylo ještě nedávno tiché a teď jako by se z šepotu stal řev. Jaká poloha vám sedne lépe, je čistě na vás.

 

Jak bylo Valtari neuchopitelnou poezií tvořenou z mlhy mezi ledovci, je Kveikur přímočarou rockovou deskou velké sebevědomé skupiny.

 

Kveikur je odvážnou deskou, stejně jako odvážnou byla deska minulá. Bodovat u posluchačů s tak složitým materiálem, jaký nám předložila kapela minule, to chce mít soustředěné obecenstvo. Ale zatímco minule jste desku mohli postupně vstřebávat a pouštět si ji třeba před spaním, aktuální vás může zaskočit tanečním beatem (Yfirborð) nebo drhnutím kytar stylem, jaký tu už dlouho nebyl (závěr šesté Kveikur).

 

Knot Svíčky, jak se v překladu jmenuje tato deska, je něčím nepopsatelně zajímavým. Sigur Rós opět ignorují všechny tradiční postupy a jdou svou vlastní cestou. Nepřizpůsobují se nikomu a ničemu. Říkejte si tomu post-rock nebo jak chcete. Nemusíte mít zrovna dvakrát rádi Jónsiho hlas a můžete frflat něco o tom, že se snaží vrátit kamsi ke starým deskám a že už to není ono. Zaposlouchejte se, vykročte si někam do přírody, pryč z davů města. Foťte, jeďte na kole nebo prostě s rukama v kapsách pozorujte hemžení mravenců. Je to vlastně jedno. A ono si vás to najde, protože je v tom až primitivní svůdnost a upřímnost. A to je to, co mám na severských kapelách rád. Jejich hudba vychází z krajiny, která je sama mimo běžné chápání člověka. Z mrazu a chladu, divokých plání, kde vše vychází z harmonie člověka s přírodou.

 

Pokud se přesto nenaladíte, pak přijdete o jedinečný prožitek zcela odlišné rockové kapely. Bandy, která je velká a ovlivňuje zástupy dalších, aniž by se propůjčovala masám a podbízela se jako laciná děvka.

 

 

Ve srovnání lze zapátrat u kapely z těchto krajin podobné, a to u unikátních Hjaltalín. V současné době nenacházím jediného dalšího konkurenta, který by dokázal na rockových základech znít jako z jiného světa.

 

Dávám 85% ze dvou důvodů: především díky nadšení z desky od skupiny, která ještě nedávno vypadala, že ukončí svou činnost. Důvodem, proč to není absolutorium, je prostý fakt, že cítím stále tolik potenciálu, že se desky "za sto" ještě můžu dočkat. Ke kritice mi na desce nezbylo zhola nic, jedná se v mých očích o precizní dílo, vybroušené po všech stránkách.

 

Za necelé dva týdny se chystám shlédnout živé podání této desky. Report bude a já se na něj už teď těším.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 9.7.13 15:58odpovědět

Nádhera, skvost, krása... chtěl jsem dát kilo, ale to si nechávám pro dění příští. 90% je optimální stav. Úvodní skladba Brennisteinn mne dokázala odrovnat už na malém EP předcházející této vpravdě vynikající desce. V čase kdy jsem projížděl Šumavským hvozdem na kole - zněla mi v uších tato líbezná hudba a teprve tehdy jsem rozkryl její půvab a pravou podstatu. Budu se opakovat, ale tato deska je vskutku nádherná!

Victimer / 9.7.13 6:06odpovědět

Ta deska mě pohltila. 90%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky