Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sinmara - Hvísl Stjarnanna

SinmaraHvísl Stjarnanna

Garmfrost12.4.2019
Zdroj: CD, 6-panelový digipack
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Hvísl Stjarnanna je dynamicky atmosférická, místy hodně jemná, spirituální hudební báseň. K vstřebání je však potřeba ani ne tak čas, jako citlivé vnímání a snahu poodkrýt skryté bohatství. Kdo takto k hudbě není přistupovat ochoten nebo schopen, asi velikost této desky neocení a zavrhne ji. A to je klad i zápor současné podoby černých astrálních básníků Sinmara.

Je možné, že nemám vkus a nerozeznám slabší nahrávku od velkolepé, ale na rozdíl od drtivé většiny kritiky se mi debut Aphotic Womb islandských Sinmara nejen že líbil, ale moc rád se k němu vracím. Už je to neskutečných pět let, přitom stále nacházím kouzelná místa, která mě očarovávají s neměnnou silou. Po skvělém EP Within the Weaves of Infinity jsem zaregistroval všeobecné uznání potenciálu Sinmary, čemuž se není co divit. Nyní se nabízí na přetřes album nové, svojí sílu či neduhy teprve naznačující. Hvísl Stjarnanna není totiž z těch, u kterých je po pár posleších jasné, co nabízí.

 

Kvalit kapely si zřejmě všimli ve vydavatelství Ván Records a zařadili ji mezi své skvostné koně. Oproti možná stylově bližšímu, avšak více podzemnímu labelu Terratur Possessions, má německé vydavatelství poněkud širší základnu. Držme tedy chlapíkům palce, ať se jim daří a nyní se raději vrhněme na muziku samotnou.

 

Debut byl disharmonický, zlý a vcelku ostrý. Už ono „ípko“ naznačilo větší příklon k melodiím a atmosféře, bylo proto otázkou, kam se Sinmara vrtne na dalším dlouhohrajícím díle. Hvísl Stjarnanna je album natolik nejednoznačné, že se zkraje ani nedá určit, co za tóny se to line z beden. Zda jsou harmonické či disonantní, temné nebo světlé… Zrovna tak není jednoduché ukázat a říct, jestli je výsledek povedený nebo o ničem.

 

sinmara

 

Urputně jsem zíral do bookletu a snažil se ponořit do těžkých textů, s jejichž pochopením mi pomáhaly vzrušující obrazy, stejně nejednoznačné jako instrumentální linky. Proto bylo jasné, že pro začátek bude dobré se chytnout gurutálního hlasového přednesu Ólafura Guðjónssona a užívat si vynikajících rytmů pana BUBENÍKA, Bjarniho Einarssona. Pak už to šlo samo.

 

Disharmonické postupy nebrání poutavým harmoniím kytarového básnění dvojice Jónssona s Garðarssonem. Jejich spolupráci podporuje parádní basovou hrou i relativní novic Sigurgeir Lúðvíksson. Všechny členy spojuje účinkování v Almyrkvi, ať už na deskách či koncertech, a tak je lehké pochopit onu báječnou souhru. Ostatně všichni hrají i v jiných a mnohem větších kapelách. All star sestava nicméně nebývá zárukou dobrého výsledku. Zde ale vše do všeho zapadá, doplňuje či se zvýrazňuje. Hvísl Stajrnanna není pouze black metalovou nahrávkou, je zároveň temným dílem i ucelenou poetickou malbou, kterou je dobré nepitvat, ale nechat se jí unášet.

 

Islandsky šesti-písňová seance působí mnohem mohutněji, než by se od dvaačtyřicetiminutové desky očekávalo. Není možné určit vrchol alba. Každá skladba má své nezaměnitelné místo. Zneklidňující Apparitions posluchači dveře neotevře, spíše mu jimi třískne před nosem. Já osobně jsem měl pocit prozření až takřka v závěru. Úr kaleik martraða mě zpřístupnila cestu do mlhavě bolestného světa Hvísl Stjarnanna a poukázala, že předchozí Crimson Stars je ještě silnější ve své hrůzyplnosti a mohutnosti pocitů a že jsem si nevšiml velkolepé The Arteries of Withered Earth a že se mám připravit na katarzi titulní kompozice, album uzavírající.

 

 

Hvísl Stjarnanna je dynamicky atmosférická, místy hodně jemná, spirituální hudební báseň. K vstřebání je však ani ne tak čas, jako citlivé vnímání a snahu poodkrýt skryté bohatství. Kdo takto k hudbě není přistupovat ochoten nebo schopen, asi velikost této desky neocení a zavrhne ji. A to je klad i zápor současné podoby černých astrálních básníků Sinmara.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky