Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Six Feet Under sleduju tak po očku, sem tam osvěžím hudební zážitky přehráním spíš nějaké starší nahrávky, ale pravidelný příděl nechávám jiným. Moje zvídavost ohledně nové desky měla dva důvody, z nichž jeden je jasný a je jím mediálně dlouhodobě a detailně sledovaný zemětřas v sestavě SFU, který vedle frontmana Chrise Barnese přečkal jen kytarista Steve Swanson. Odejití Butler & Gall se roztrousili v jiných kapelách méně i více zvučných jmen, a když k tomu všemu přidáme i nedávné mihnutí se dalších dvou členů v sestavě SFU s délkou trvání zhruba rok, vyjde z toho zmatený guláš ne nepodobný české politické scéně. Otázka „co z toho vylezlo?“ je jistě na místě. Abych nezapomněl na ten druhý důvod – líbí se mi obal, v diskografii SFU patří k těm opravdu zdařilým.

Pokud by se snad něčí myšlenky ubíraly směrem takovým, že nová deska bude oproti předchozím jednak jiná díky nově příchozím členům, o jejichž částečnému vlivu na tvůrčí proces Barnes tu tam cosi utrousil, a nebo za druhé uspěchaná a cejchovaná zmatky kolem sestavy, což by nebylo nikterak překvapivé, pak je třeba hned v úvodu napsat, že ani jedna domněnka není zcela správná. Nová deska SFU vykazuje všechny známky tradičního rukopisu kapely, kterému jedni holdují a druzí mluví stále cosi o odpadlíkovi z Cannibal Corpse. V dosti neutěšených morbiditách hovící si Barnes evidentně drží opratě pohřebního spřežení nadále pevně ve svých rukách a fanouškům servíruje přesně odměřenou porci bytostně hutné porce death metalu rozkolísané kvality.

Osobně dávám přednost oněm rytmicky jednoduchým, ale téměř tanečně energickým skladbám, pro jejichž souhrnný popis se vžil název death‘n’roll, který k tvorbě SFU tak nějak patří. Jako etalon mi slouží zásek „Victim of the paranoid“ z desky Maximum Violence (1999), kterou mám tak nějak nejraději, ale vzhledem k našemu zpola platonickému vztahu bych v tom nehledal žádnou velkou vědu. Novinka symbolického názvu Undead začíná zhusta, groovy skladba „Frozen at the moment of death“ patří k těm rychlejším na albu a její čelní umístění na 40 minut trvající nahrávce je jasné a logické; zametání podlahy s nepřipraveným posluchačem hned v úvodu patří k folklóru většiny dnešních (rádoby) tvrdých desek. Jenže pak se album ustaluje ve vyjetých kolejích zemitého a vlastně poměrně pomalého death metalu, ve kterém vedle klasického riffování, občasného sóla a hrubě jedinečného Barnesova hlasu nic nového nenajdete. Vedle poměrně nezajímavých skladeb se tu a tam vyskytne veselejší kousek, taková „Molest dead“ rašpluje staré kostry opravdu zhurta a vokál snad nemůže být posazen níže, než jak je tomu právě tady. Celkově mám dojem, že se na tomto albu chtělo hodně tlačit na pilu a znít tvrdě, nabroušeně a světu dokázat, že spojovat staré železo se SFU zatím vůbec není na místě. Barnes se pro mě překvapivě omezuje především na svoje hluboké vokální polohy a až na výjimky ignoruje mnou tolik oblíbený „zaškrcený“ hlas, jenž s tou klasickou hlubokou orbou kontrastuje vynikajícím způsobem.

Novinka Undead prostě nepřekvapuje. Nebudí ve mě nadšenecké reakce ani větší pocit nudy, ona prostě plyne, jednotlivé skladby se celkem snadno slévají do jednoho mohutného toku, ze kterého tu a tam vykoukne zajímavý moment (melodika v „Near death experience“, nápaditá kytara ve „Vampire apocalypse“,…), chytlavá pasáž nebo dobrý nápad, ale jako celek vytváří až zatraceně dost jednotvárný kus hmoty. Musel jsem desku projekt opravdu hodně krát, aby se mi v hlavě začaly oddělovat jednotlivé skladby od sebe a i tak vidím přínos Undead spíš v dobře fungující kulise pro jinou činnost, než v poslechové záležitosti pro samotářské hudební seance.