Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stará hesla od starých bran k dobrodružství a staré pořádky vůbec. Se Skeleton se vrátíme o hezkých pár let zpátky, projdeme se po hřbitovech a ruinách hradů, mrkneme, kdo je na nich doma, budeme z nich hrdě kynout, stejně jako jenom těžce smývat svou pouliční minulost. Budeme, co jsme kdysi dávno byli. V džísce a se sepraným tričkem ale nepůjde jen o blbé retro a zvětralý lahváč na dva hlty. Na podobné úvahy jsou Skeleton až moc dobří!

Osobní náklonnost k výčtu nových a neokoukaných kapel ze stáje 20 Buck Spin se proměnila v čirou závislost. Často tam slídím a projíždím katalog, zapínám bandcamp a dělám si poznámky. Nejen death metalem a jeho zvýšenou technickou úrovní je člověk živ, nic se nepokazí ani starým dobrým výplachem, ve kterém se vzorně míchá kus ocelové hrdosti s kemrem na nespláchnutém chodníku. Skeleton jsou objevem posledních týdnů a všechno tohle mají v sobě. Ještě předchozí EPko Pyramid of Skull rubalo hardcore/punk, ale debutová deska je víc metalová, řekněme na pomezí blacku a thrashe, a nese svůj ranec hrdého hroziče s původním šněrováním. Skeleton jsou klasika. Přímočará, ostrá, krátká a přitom kompozičně přitažlivá. Bez kliček a balancující na hraně starého metalu a punku. Toho je o poznání méně, ale ani na něj se úplně nezapomnělo.

Ale proč se vlastně starat o styly... Tohle je 27 minut bez vytáček, pěkně postaru a je trošku jedno, která skladba je víc black, nebo ostřejší heavík se špínou za nehty. V souvislosti s touto deskou mě napadají jména jako Venom, Sodom a Darkthrone, a to bez nějakého většího přemýšlení. To v době poslechu stejně není na hlavním programu dne. Skeleton zkrátka pustili svůj hardcore víc k vodě a dali tomu randálu ocelové chrániče vyžilého metalisty.

Stopáž alba a rychlé thrashující riffy úvodních dvou skladeb směřují první dojmy k rychlopalné destrukci těla i mysli, ale tahle deska není jenom o rychlosti. Už následující The Sword dává tušit, že bude čas zpomalit, zpřehlednit a kovat víc na jistotu, než abychom za chvíli zjistili, že už jaksi nejsme při síle. Skeleton umí svými riffy zabloudit až někam do hard rocku a nebojí se melodií, ani lehké melancho-bojové nálady, kdy je potřeba se dívat divoké sani přímo do očí. Pěst je zaťatá a plameny lemující cestu dávají tušit, že vzdávat se nebudeme. Klišé jak prase, ale v případě Skeleton je ten starý metal prostě nádhera slyšet. Jsou tu šlehy jako At War, A Far Away Land nebo Turned To Stone, které mají všechny tyhle aspekty v sobě, jen každá trochu jinak a s jiným pořadím hodnot. A poslední věc Catacombs je další důkaz, že Skeleton jsou špinavci, ale epičtí a věrní až za hrob.

Je to sotva půlhodina, ale na téhle desce je všechno! Je ideálně zahraná a nadopovaná energií tak, aby se člověk ani chvíli necítil sám a odstrčen. Kdo v těchto hudebních končinách vyrostl a již za mlada kynul ze skal a hrozil nebesům, jistě si vzpomene, jak byl o dvacet kilo lehčí a viděl víc do dálky. Dnes pupkatý a obrýlen může stanout na stejné skále a pokud se pod ním ostroh neurve, znovu a hrdě zatnout pěst a prohlásit nebesa za prokletá a nehodná jeho životního postoje. Skeleton v něm opětovně zažehnou oheň, jsou z nich v tomto ohledu noví machři v oboru.