Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slipknot - .5: The Gray Chapter

Slipknot.5: The Gray Chapter

Jirka D.6.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Slipknot zlí? Nebo Slipknot hodní? I přes problémy s nalezením jasného směru jde o návrat na dobré úrovni.

Takže Slipknot. Kromě pár novinek je to první větší zmínka o téhle kapele z americké Iowy na Echoes a tak si na úvod dovolím pár rámcových poznámek, abychom si vymezili hrací plochu.

 

1. Nepatřím k těm, kteří by Slipknot bez jakýchkoliv skrupulí poslali k čertu a jejich tvorbu označili něčím nehezkým a páchnoucím, ale stejně tak se neřadím k zástupu nekritických obdivovatelů, kteří bez většího přemýšlení pozřou vše, co pod jménem této formace vychází.

 

2. Eponymní deska z roku 1999 byla přelomová a model (hudební, marketingový či jaký chcete), který tehdy nastavilo devět týpků v maskách a červených kombinézách, naprosto logicky a zaslouženě sklidil celosvětový ohlas. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí (nás tady v Česku přece nikdo nebude poučovat, jak dělat metal, že jo...), album „Slipknot“ svou agresivitou, nihilismem, ale i vizuální a marketingovou koncepcí zásadním způsobem zasáhlo a ovlivnilo hudební byznys,  generaci fanoušků a stalo se inspirací pro celou řadu kapel. Ukažte mi metalové album, kterému by se od té doby povedlo něco podobného.

 

Slipknot band

 

3. Na druhou stranu se - podle mého - na úspěch „Slipknot“ nepodařilo navázat, zlou strojenost „Iowa“ dodnes trávím složitě, „Vol. 3: (The Subliminal Verses)" považuju za blbost a snad jen „All Hope Is Gone“ bych označil za docela slušnou a poslouchatelnou nahrávku, která je ale svým výrazem a pojetím hodně vzdálená eponymnímu albu.

 

Ve větší míře to bylo znát už na třetí (a v náznacích na druhé) desce, u níž jsem poprvé nabyl pocitu, že Slipknot se posouvají od zlého a agresivního výrazu směrem k líbivosti a podbízivosti, Corey Taylor přišel s čistými zpěvy, refrény se zakulatily, do popředí nastoupily melodie, emoce a ze zlých Slipknot se postupně stávala kapela, z jejíž tvorby člověk nevěděl, jestli vzít kladivo a jít před barák rozmlátit sousedovi auto, nebo se rozbrečet dojetím nad tou hromadou emocí, které se Taylor snaží předat tak sugestivně.

 

Právě tahle schizofrenie a neschopnost vybrat si mezi cestou agresivní a sladkobolné kapely typu Staind pro mne představuje největší překážku přijmutí nové tvorby. Slipknot by rádi působili ukrutně a zle, ale zároveň se všem líbili a všechny by rádi dojali. Zosobněním toho všeho je pilotní singl „The Devil in I“, ve kterém se hromada krvavých vnitřností polévá čokoládovou polevou a zbytky lidských těl roztrhaných psem či výbušninou jsou podávány jako hlavní chod se šlehačkou a brusinkovým pyré. Podobně sladkých míst je na nové desce hodně, ať už v refrénu třetí „AOV“ (všimli jste si toho áááá na pozadí?), či ve skladbách „Killpop“ nebo „Goodbye“. Tohle jsou ti Splipknot, jejichž fuck it all, fuck this world před patnácti lety kdekdo přijal jako své životní krédo?!

 

 

Jenže tvrzení, že rezignace na hudební tvrdost a své kořeny je úplná, není zdaleka pravda a hned další singl „The Negative One“ jakoby se vrátil v čase na začátek milénia. Že jde o okatou výpůjčku z eponymu napadne asi nejednoho z vás, ale vedle té romantiky okolo je to návrat sympatický a naplňující podstatu jména Slipknot. Podobně se to má se „Sarcastrophe“ nebo s nijak převratnou dvojící skladeb „Skeptic“ a „Lech“.

 

Někde na mezicestě stojí věc „Nomadic“, kterou - když už mám přijmout líbivější tvář Slipknot - považuju za možnou cestou, kudy se ubírat a přitom si nezadat. Tahle skladba je v tom nejlepším smyslu zábavná, hitová, zčásti tvrdá a zčásti přístupná, ale nikoliv podbízivá a přeslazená. Trochu jako deska „All Hope Is Gone“.

 

Ať už se ale na novinku dívám z jakékoliv strany svých osobních priorit, jedno jí (a samozřejmě kapele) upřít nemůžu – umí zaujmout. I přes hodinu hracího času a čtrnácti skladbách se v ní po pár posleších vyznáte, skladby mají svůj vlastní výraz, skladatelsky jsou většinou zvládnuté, navíc některé z nich jsou skutečně hitovky, které - ať už se nám to líbí nebo ne - velké kapely typu Slipknot dohromady dávat musí, a vaty na desce není mnoho (třeba „Custer“ je fakt hrozná blbost). Nemůžu se sice zbavit dojmu, že potenciál bicího arzenálu (samozřejmě včetně perkusí) není zdaleka využit a album je nabouchané hodně jednoduše, ale to v celkém součtu nehraje nijak zásadní roli. Návrat po šesti letech a bez Paula Graye se z mého pohledu vydařil, jakkoliv osobně se budu dál vracet do minulosti a novou tvář Slipknot spíš registrovat, než se jí obdivovat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 6.11.14 8:30odpovědět

Určitě bych nezapomínal na zcela prvotní dílo MFKR (1996), které osobně řadím na vrchol jejich všemožného snažení, ačkoliv jej stvořilo výrazně odlišné složení kapely. Následující dvě alba Slipknot a Iowa stavím na roveň. Nejspíš kvůli tomu, že na Iowa jsem je poznal. S příchodem Vol.3 můj zájem citelně propadl, avšak stále tuhle desku zkousnu. Zbytek už jde zcela mimo mě, včetně této novinky. Chybí mi tu především přínos hracího umu Joeyho, jeho bicí jsem vždy s radostí sledoval...

Jirka D. / 6.11.14 8:42odpovědět

Úplně první desku znám, jenže tehdy to byli úplně jiní Slipknot ... vlastně mám takový dojem, že se k ní ani moc nehlásí ... i když částečně ji oprášili na docela zajímavém albu Live. Rare. Kill. Repeat, takže těžko říct. Aktuální Slipknot jsou prostě jinde a jestli je to jejich vůle nebo v tom má prsty Greg Fidelman, nedokážu posoudit.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky