Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Takže Slipknot. Kromě pár novinek je to první větší zmínka o téhle kapele z americké Iowy na Echoes a tak si na úvod dovolím pár rámcových poznámek, abychom si vymezili hrací plochu.

1. Nepatřím k těm, kteří by Slipknot bez jakýchkoliv skrupulí poslali k čertu a jejich tvorbu označili něčím nehezkým a páchnoucím, ale stejně tak se neřadím k zástupu nekritických obdivovatelů, kteří bez většího přemýšlení pozřou vše, co pod jménem této formace vychází.

2. Eponymní deska z roku 1999 byla přelomová a model (hudební, marketingový či jaký chcete), který tehdy nastavilo devět týpků v maskách a červených kombinézách, naprosto logicky a zaslouženě sklidil celosvětový ohlas. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí (nás tady v Česku přece nikdo nebude poučovat, jak dělat metal, že jo...), album „Slipknot“ svou agresivitou, nihilismem, ale i vizuální a marketingovou koncepcí zásadním způsobem zasáhlo a ovlivnilo hudební byznys,  generaci fanoušků a stalo se inspirací pro celou řadu kapel. Ukažte mi metalové album, kterému by se od té doby povedlo něco podobného.

3. Na druhou stranu se - podle mého - na úspěch „Slipknot“ nepodařilo navázat, zlou strojenost „Iowa“ dodnes trávím složitě, „Vol. 3: (The Subliminal Verses)" považuju za blbost a snad jen „All Hope Is Gone“ bych označil za docela slušnou a poslouchatelnou nahrávku, která je ale svým výrazem a pojetím hodně vzdálená eponymnímu albu.

Ve větší míře to bylo znát už na třetí (a v náznacích na druhé) desce, u níž jsem poprvé nabyl pocitu, že Slipknot se posouvají od zlého a agresivního výrazu směrem k líbivosti a podbízivosti, Corey Taylor přišel s čistými zpěvy, refrény se zakulatily, do popředí nastoupily melodie, emoce a ze zlých Slipknot se postupně stávala kapela, z jejíž tvorby člověk nevěděl, jestli vzít kladivo a jít před barák rozmlátit sousedovi auto, nebo se rozbrečet dojetím nad tou hromadou emocí, které se Taylor snaží předat tak sugestivně.

Právě tahle schizofrenie a neschopnost vybrat si mezi cestou agresivní a sladkobolné kapely typu Staind pro mne představuje největší překážku přijmutí nové tvorby. Slipknot by rádi působili ukrutně a zle, ale zároveň se všem líbili a všechny by rádi dojali. Zosobněním toho všeho je pilotní singl „The Devil in I“, ve kterém se hromada krvavých vnitřností polévá čokoládovou polevou a zbytky lidských těl roztrhaných psem či výbušninou jsou podávány jako hlavní chod se šlehačkou a brusinkovým pyré. Podobně sladkých míst je na nové desce hodně, ať už v refrénu třetí „AOV“ (všimli jste si toho áááá na pozadí?), či ve skladbách „Killpop“ nebo „Goodbye“. Tohle jsou ti Splipknot, jejichž fuck it all, fuck this world před patnácti lety kdekdo přijal jako své životní krédo?!

Jenže tvrzení, že rezignace na hudební tvrdost a své kořeny je úplná, není zdaleka pravda a hned další singl „The Negative One“ jakoby se vrátil v čase na začátek milénia. Že jde o okatou výpůjčku z eponymu napadne asi nejednoho z vás, ale vedle té romantiky okolo je to návrat sympatický a naplňující podstatu jména Slipknot. Podobně se to má se „Sarcastrophe“ nebo s nijak převratnou dvojící skladeb „Skeptic“ a „Lech“.

Někde na mezicestě stojí věc „Nomadic“, kterou - když už mám přijmout líbivější tvář Slipknot - považuju za možnou cestou, kudy se ubírat a přitom si nezadat. Tahle skladba je v tom nejlepším smyslu zábavná, hitová, zčásti tvrdá a zčásti přístupná, ale nikoliv podbízivá a přeslazená. Trochu jako deska „All Hope Is Gone“.

Ať už se ale na novinku dívám z jakékoliv strany svých osobních priorit, jedno jí (a samozřejmě kapele) upřít nemůžu – umí zaujmout. I přes hodinu hracího času a čtrnácti skladbách se v ní po pár posleších vyznáte, skladby mají svůj vlastní výraz, skladatelsky jsou většinou zvládnuté, navíc některé z nich jsou skutečně hitovky, které - ať už se nám to líbí nebo ne - velké kapely typu Slipknot dohromady dávat musí, a vaty na desce není mnoho (třeba „Custer“ je fakt hrozná blbost). Nemůžu se sice zbavit dojmu, že potenciál bicího arzenálu (samozřejmě včetně perkusí) není zdaleka využit a album je nabouchané hodně jednoduše, ale to v celkém součtu nehraje nijak zásadní roli. Návrat po šesti letech a bez Paula Graye se z mého pohledu vydařil, jakkoliv osobně se budu dál vracet do minulosti a novou tvář Slipknot spíš registrovat, než se jí obdivovat.