Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po nějakém čase se ke mně dostala opět nahrávka, která mě zaujala při poslechu prvním i při těch dalších bez ztráty kytičky. Do nedávné doby neznámá a vlastně neexistující formace Soen vydala svou debutní desku Cognitive letos v únoru, tedy dva roky od založení kapely, a i když bude mít ve světě plném senzací a šokujících zpráv poměrně těžké pořízení, k uchu zvědavého a otevřeného posluchače si cestu bezpochyby najde.

Pokud snad ono zvědavé ucho potřebuje nějaký prvotní impulz k tomu, aby se do alba zaposlouchalo, začnu odvolávkou na sestavu kapely, ve které se za bicí sestavou uvelebil (a vlastně i vznik kapely inicioval) Martin Lopez, kterého snad všichni znáte z působení v Opeth, kde by ho nemalá část fanoušků ráda opět viděla a dodnes slýchávám hlasy dožadující se jeho návratu. Ono není divu, je to mág. Rytmickou sekci doplňuje druhý mág, baskytarista vyhlášeného jména, jehož můžete zachytit v mnoha kapelách a projektech – Steve DiGiorgio. Tento známý hráč na bezpražcovou baskytaru, nyní se vyskytující namátkou v Ephel Duath, Chared Walls Of The Damned či Sadus, dříve fungující v Testament, Obituary, Death, Iced Earth a mnoha dalších, má rovněž lví podíl na tom, že tohle album šlape jako hodinky. Protipólem k těmto dvěma jménům, budícím bezpochyby respekt v kruzích muzikantů i fanoušků, jsou dvě jména další, která mi toho při prvotním seznamování mnoho neřekla – kytary se chopil Kim Platbarzdis a jak sám v rozhovoru přiznává, Cognitive je jeho debutní deska vůbec, no a za mikrofon se postavil Joel Ekelöf, jehož minulost je spjata s u nás asi ne moc známou kapelou Willowtree.

Mohlo by se proto zdát, že misky vah budou značně převáženy na stranu rytmické sekce, což by byla situace oproti běžným obyčejům poměrně zajímavá, ale opak je pravdou, protože velmi silně a sebejistě působí každý jednotlivý člen souboru a při neustálém poslouchání alba (ano, až tak mě chytlo) nacházím tu zajímavý nápad u basy, tu zase hltám každičkou hlásku vypuštěnou z hrdla zpěvákova a tak bych mohl pokračovat přes všechny pozice až bych došel k závěru, že nikdo v tomto souboru nezahálí. Samozřejmě mistrovství starých harcovníků je nepřeslechnutelné, sledování třeba jen zmíněných basových linek, nejvýrazněji v „Delenda“ či „Oscillation“, připomínajících zvuk gumy od trenýrek (ano, jako ty Fieldyho), je radost a zážitek a přitom nemám pocit, že by byla porušena soudržnost celku; bicí jsou zase doplňovány o zvuk perkusí („Last light“), z hudby je cítit hravost a nadhled a to se nepotkává každý den. Výborně působí i poskládání alba, intro „Fraktal“ se zdá býti intrem jen tak zpola, skladby aranžérsky bohatší a jdoucí více na tělo jsou prokládány oddechovkami jako „Last light“ a „Ideate“, jednotlivé písně se neustále vyvíjí, gradují a zase mírní tempo do snivých a melancholických částí. Kompozičně jde vůbec o zajímavou práci, ale jen bych opakoval již uvedená slova jako nadhled a hravost ... a přitom profesionální provedení na všech frontách, hlasově, instrumentálně na výborné úrovni, lehké hrátky typu a capella v závěru „Fraccions“ nebo čistokrevná Korn-rytmika v úvodu „Slithering“ už jsou jen takové lehké reminiscence příjemných chvil, které si vždycky rád připomenu.

Hloubavý čtenář, se kterým stejně jako se mnou neustále šijí pochyby, už si jistě položil otázku: „kde je problém?“ Odpověď je nasnadě – ona celá ta deska zní hooodně podobně jako partnerství Tool a A Perfect Circle. Rytmicky, aranžérsky, dokonce i barvy hlasů Joela a Maynarda k sobě nemají daleko. Následná hlubokomyslná úvaha by asi měla rozmotat tento uzel k nějaké definitivě, ale neučiním tak a nechávám na každém z vás, jak moc vám bude tahle podoba vadit. Když se to tak vezme, znít jako Tool není žádný průšvih a která kapela by po něčem podobném netoužila?! Bez debat je ovšem tahle muzika výborná, o tom žádná a jak už jsem uvedl výše, k poslechu se vracím často a rád.

Poslední drobnou poznámku si dovolím ke zvuku desky, možná i proto, že v rozhovoru se k jeho naturálnímu pojetí kloní i kytarista Kim. Celkem zřetelně je na nahrávce poznat, které skladby jsou předurčeny k tomu, aby se staly hitem („Fraccions“, „Delenda“, „Canvas“ a další), což se na výsledku podepsalo a první zmíněná to odnesla asi nejvíc. Ano, zvuk je čistý, atraktivní, jednotlivé nástroje / hlas čitelné a vybroušené, ale naturální určitě není, ve studio se pracovalo přes noc, řekl bych. Nicméně jednolitost je dosti úspěšně rozbita dalšími skladbami („Last light“ a „Ideate“), které byly ponechány v poměrně výborné kvalitě a sem tam se najdou i další pasáže, které zní slušně a tak deska jako celek neubíjí způsobem, jako se to daří třeba novince od Asphyx, kterou jsem měl tu čest slyšet před pár dny. Zvuková nirvána roku 2012 nás teprve čeká, ale o debutu Storm Corrosion si něco víc povíme příště.