Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soen - Tellurian

SoenTellurian

Jirka D.17.11.2014
Zdroj: FLAC (16 bit, 44.1 kHz)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné. Méně Tool a více Soen.

Album „Cognitive“ vzbudilo na začátku roku 2012 nemalý rozruch a jediná větší výtka, která směřovala na adresu debutní desky kapely sdružené kolem ex-Opeth bubeníka Martina Lopeze, byla snad až přílišná podobnost s Tool. Kapela nemálo založená na strhujícím výkonu rytmické sekce Lopez & DiGiogio přesto zaujala a hned prvním albem si vytvořila velmi slušné renomé. Současnost se jmenuje „Tellurian“, DiGiorgio patří minulosti a s novou tváří na jeho místě přichází i lehký posun ve výrazu celého souboru.

 

Soen band

 

Ubylo razance, ubylo rytmických výpadů (pravda skvělých), ubylo podobnosti s Tool. Soen celkově zvolnili a nahráli album spíše sevřenější, více poslechové, v prvních dojmech skromnější a méně nápadné, přesto při dostatku času a trpělivosti silné a s potenciálem dostatečně vysokým, aby se - řečeno slovy dnešními - s ním vyplatilo trávit čas.

 

Pokud se mi na nové desce (a Soen obecně) něco líbí, je to v tom nejlepším smyslu slova jednoduchá písničkovitost, která je sice podepřena skvělou hráčskou ekvilibristikou, ale která jí není přebíjena a ubíjena. Důraz je primárně kladen na přístupnou a funkční skladbu, zaklenutou poměrně vytaženým Ekelöfovým vokálem, taženou silnými, ale nepodbízivými melodickými motivy, a podepřenou technicky bravurní rytmikou. Příkladem za všechny může být třetí „Kuraman“, která se na ploše pěti a půl minut rozvíjí velmi přirozeně a posluchačsky přívětivě, a přitom, při bližším pohledu, uchvacuje složitostí a nápaditostí, která by při nedostatku soudnosti mohla odrazovat a vzbuzovat myšlenky na technicky složité nic. Jenže opak je pravdou.

 

Svádím-li s „Tellurian“ nějaký vnitřní boj, jde pouze o místa, v nichž kapela příliš zvolňuje (což by samo o sobě nevadilo) a v nichž skladby ztrácí směr a tápou. Za všechny uvedu závěr klipovky „Tabula Rasa“, který z mého pohledu mizí kamsi do ztracena a zbytečně zahazuje vše, co bylo předchozím děním nastřádáno. Podobných pasáží deska naštěstí neobsahuje mnoho, ale jsou zde; nemile mě překvapovaly při prvním seznamování a s plynoucím časem se toho mnoho nemění. Podobně nelibě lze nahlížet i na velmi plochý zvuk a úpravy snižující dynamiku, které se slyšitelně podepsaly (nejen) na zpěvech, a které necitlivě pošlapávají jinak skvělou hudbu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Milan "Bhut" Snopek / 6.11.14 8:30

Určitě bych nezapomínal na zcela prvotní dílo MFKR (1996), které osobně řadím na vrchol jejich všemožného snažení, ačkoliv jej stvořilo výrazně odlišné složení kapely. Následující dvě alba Slipknot a Iowa stavím na roveň. Nejspíš kvůli tomu, že na Iowa jsem je poznal. S příchodem Vol.3 můj zájem citelně propadl, avšak stále tuhle desku zkousnu. Zbytek už jde zcela mimo mě, včetně této novinky. Chybí mi tu především přínos hracího umu Joeyho, jeho bicí jsem vždy s radostí sledoval...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky