Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sólstafir - Ótta

SólstafirÓtta

Garmfrost16.9.2014
Zdroj: Mp3
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Jakkoliv se může zdát, že nová deska Sólstafir je tichá, jemná a se spoustou vaty, opravdu pozorný poslech vydá pečlivému jedinci skryté klenoty. Ten pak může plně vychutnat hudební drahokam nevyčíslitelné hodnoty a těšit se návykové kráse, ze které není jen tak úniku.

Patřím k té vlně fanoušků islandských klenotů Sólstafir, kteří je objevili až s fenomenálním dílem „Köld“ a pak teprve okusili lahodnou chuť „Masterpiece of Bitterness“. Vikingské období v čele s „Til Valhallar“ mě nechává chladným i přes jeho nepopíratelnou kvalitu. Každopádně ale nepatřím k té skupině posluchačů, kteří si zamilovali „Köld“ a další desku už nepřijmuli. Dvojalbum „Svartir Sandar“ mě ale nadchlo o kus méně než slavný předchůdce a tak jsem s netrpělivým očekáváním vyhlížel desku novou.

 

„Ótta“ přirozeně navazuje na svoje předchůdce s dalším opuštěním ostrých hran a metalové minulosti. Je o hodně melancholičtější a hráčsky i skladatelsky vyspělejší. I zde existují protipóly hrubších kytar a éterických ploch, ve kterých se víc než dřív dává hodně prostoru ambientním náladám. Moje tvrzení by ale bylo poloviční a zavádějící. Pánové pracují s atmosférou a gradací, takže protipóly, o kterých jsem mluvil, neexistují formou jedna skladba tvrdší, druhá jemnější, jak tomu bylo právě na starších albech. Jsou schopní si takto hrát na ploše jednoho songu. Toho si můžete všimnout hned v „Lágnætti“ - tichá nálada se postupně rozjede v jejich typické post rockové drhnutí s expresivním vokálem, aby se vše uklidnilo a opět rozbouřilo. Titulní a zároveň i singlovka „Ótta“ je opus magnum. Vše je opět tiché a melancholické a pánové nikam nespěchají. V hypnotickém oparu se dají dělat zázraky s náladami a Sólstafir hlavně zde dokazují, kterak jejich mistrovství roste. Singlová podoba tohoto songu jakožto elevator mix je ještě krásnější a vzdušnější. Emoce tryskají, že by se nemusela stydět ani Anathema a Katatonia by se mohla i přiučit. Nerozumím jejich rodné řeči a tak se nechávám nést jen svými pocity s malou pomocí google překladače. Takže tonu v odtikávání času k neúprosnému konci. Podotýkám, že moje poznatky jsou jen intuitivní.

 

Úvodní „Lágnætti“ je krásná skladba s úžasným klavírem a opravdu vyspělým zpěvem Tryggvasona. Kde jsou ty časy, kdy jeho hlas stál na pár tónech; dnes dokáže pěkně vlnit svůj čistý hlas v silných melodiích a stejně tak chraplák nepoužívá jen jako výkřiky a řvaní. Odváží se s ním vystoupat to nedozírných výšin a vy se nemusíte bát uklouznutí a nejistoty.

 

Hudebně je jasné, že vzhledem k předchozím skvostům můžeme očekávat mistrovství. Pod rouškou zamyšlené uzavřenosti slyšíme vybuchovat nálady různého zabarvení. Nestačí jim klasické obsazení rockové kapely, ale nebojí se zakomponovat banjo či elektroniku (dokonce jsem měl v jednu chvíli pocit, že slyším sitár). O klávesách ani nemluvě. Minimalistické kytary často jako byste museli přemlouvat, aby zahrály, a ony přitom celou dobou předvádějí celou škálu jemných náznaků. To stejně platí i o bicích či base. Produkce je pekelně čistá, což je hlavně vzrušující u akustických míst, která hrají na nahrávce prim. Elektrické kytary jsou opravdu velmi slabě zkreslené a často máte pocit, že posloucháte pop rockovou kapelu, ale té největší kvality. S melodiemi pracují právě tak citlivě, že by mohli zaujmout i popové posluchače, nebýt tísnivé melancholie a neuchopitelnosti kompozic, kdy nevíte, co bude za vteřinu a ta vteřina může trvat až do konce skladby. Kapela si totiž často vystačí s pár tóny, které rozpracovává a graduje v intenzitě či ztišuje do maxima. U „Svartir Sandar“ jsem mnohdy přeskočil písničku, která mě neseděla. Zde to není možné, pro onu propojenost a chytlavost všech stránek Sólstafir. Netvrdím, že mi sedí všechno a dokonce jsem se u „Rismál“ podíval na hodinky, i když jde o nejkratší skladbu. Naopak závěrečný epický „Náttmál“ nedá pokoj, než skončí a jeho síla je tak návyková, že si desku pustíte znovu. Trojice rockověji a přímočařeji založených kompozic „Dagmál“, „Miðdegi“ a částečně „Nón“ plní úlohu pevného jádra a zejména rozevlátě drsná „Miðdegi“ by mohla mít hitové ambice zaútočit na rocková rádia a tam uspět.

 

Když se vrátím k začátku a k otázce, zda Sólstafir překonali s novou deskou „Svartir Sandar“, nebo zůstává v jejím stínu, říkám si, že jak pro koho. Mně se předchůdce moc nelíbil a z nového alba jsem nadšený, ale věřím, že pro spousty fans byl právě předchozí počin tím nejlepším od Sólstafir. Takže pak je otázkou, jak je zaujme novinka. Co se týče tvůrčího umění a instrumentální či pěvecké vyspělosti, je zde jasný velký posun a není pochyb o nadprůměrnosti přístupu. Bezesporu je sympatické, že jako kapela stojí stále při sobě a nenarušuje jejich cestu vzhůru žádný velký rozkol v sestavě, který může skupině pomoci, ale také ji zabrzdit či úplně zničit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Petrlichsner / 17.9.14 8:37

Čaute, vono by asi bylo nejjednodušší takový kapely ani nehodnotit. Každýmu halt voní něco jinýho. Každopádně je to jedna z nejdůležitějších fošen ro(c)ku

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

lifeson / 26.9.14 13:04odpovědět

skvělá deska, určitě ne na první poslech, to se mi ještě moc nezdála, ale postupně se dostane pod kůži. křehká i mocná zároveň, nádherná a emotivní je zejména Dagmál, to je skvost......

Garmfrost / 17.9.14 15:05odpovědět

Je to krásná deska. Hlavní je, že někomu udělají svým uměním radost. A to nejen sobě. :) No a když někoho naserou, taky dobře. Rock and roll ku.va!!! :D

Stick / 17.9.14 10:55odpovědět

Pěkné, leč slabší, než předchozí po

Stick / 17.9.14 10:55odpovědět

*počiny.

Victimer / 17.9.14 9:26odpovědět

Sólstafir opět jinak a opět výborní. Jejich deska je melancholie, křehkost a tma na břehu oceánu.

Ruadek / 17.9.14 8:48odpovědět

Deska je to naprosto výborná, zakousla se do mě od první chvíle, žádné váhání či zanořování s postupným efektem jsem nepotřeboval.

Petrlichsner / 17.9.14 8:37odpovědět

Čaute, vono by asi bylo nejjednodušší takový kapely ani nehodnotit. Každýmu halt voní něco jinýho. Každopádně je to jedna z nejdůležitějších fošen ro(c)ku

Bodin / 16.9.14 15:33odpovědět

Album, na které si musím zvyknout. Nejsem moc nadšený z posunu, který Sólstafir od minulého alba udělali. Mám raději jejich desky Masterpiece of Bitterness a Köld. Na Ottě jsou místy (jak napsal Garmfrost) hluchá místa, občas mi připadá, že kapela skladby natahuje jakoby nevěděla kudy kam. A nejlepší song, abych nebyl příliš kritický je určitě úvodní Lágnætti a taky se mi líbí Dagmal. Z bonusové CDčka mě pak potěšil předělaný song Til Valhallar. 70%

Jara / 16.9.14 17:35odpovědět

Jestli by dostali Solstafir 70%, pak by zbytek hudební populace nepřeskočila padesátku :/

Bodin / 17.9.14 15:21odpovědět

70% není žádná hrůza, já na takové desky potřebuji prostě více času. Během příštího týdne mi dorazí Ótta na CD, takže teprve až potom si Sólstafir budu vychutnávat a prozkoumávat pořádně. Zatím si za hodnocením stojím.

Jara / 16.9.14 11:37odpovědět

Ota se hezky rozvíjí s velkým vnořením do albíčka. Noční poslechy jsou naprosto skvělý! Nenudím se ani chvilku. :)

Jirka D. / 16.9.14 8:09odpovědět

Zatím tu desku pořád přežvykuju a vlastně ji na jeden zátah zvládám akorát v práci, protože jinak by mi přišla roztahaná a s hromadou hluchých míst. Byl to vlastně můj první dojem a ten zatím zůstává. Stejně jako pozice Nr. 1 alba Köld.

David / 16.9.14 12:05odpovědět

Zkouším to, ale zatím mám z Ótta podobné pocity jako Jirka... chvílemi mi Sólstafir připadají až lacině vlezlí a předvídatelní... nechám tomu čas...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky