Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
SOM - Let the Light In

SOMLet the Light In

Jirka D.5.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po několika letech jsou zpět SOM a jestli jsem jim na minulé desce nepřiznal příliš originální přístup, tak ani tentokrát nadšením vyloženě hýřit nebudu.

Svým způsobem je můj vztah k téhle kapele nějaký zakletý, protože ať se snaží sebevíc, vždycky mi něco vadí. Jakože chápu, že pro mnohé je chyba na mé straně a že argument „tomu vadí pořád něco“ je svým způsobem správný, ale i když tomu možná nebudete chtít uvěřit, já se fakt snažím. Fakt jo. Třeba tuhle novou desku poslouchám už hodně dlouho, pořád dokola a neustále se v ní snažím najít kus něčeho dobrého. Jenže se v ní pokaždé ztratím, nebo začnu usínat, což třeba při poslechu v autě je docela problém.

 

SOM bandO kapele SOM jsem něco jako historickou vsuvku v souvislostech napsal v recenzi jejich minulého alba The Shape of Everything (2022), čímž tak trochu říkám, abyste se k ní vrátili a třeba si něco osvěžili. Udělal jsem to taky, rovněž jsem si tu desku poletech pustil a viděno zpětně bych na svém tehdejším textu nic neměnil. Jestli jsem v jejich muzice slyšel především Junius v období alba Reports from the Threshhold of Death (2011), slyším to tak i s odstupem a budu se o to klidně hádat. Nově bych připsal akorát to, že ta deska má prachmizerný zvuk. To jsem tehdy ze slušnosti zamlčel.

 

Novinka nazvaná Let the Light In vyšla opětovně na Pelagic Records, je opětovně laděná z pohledu titulního obrázku do takové kombinace šedo-zelenkavé barvy a z pohledu kapely jde o jejich třetí desku. Hned na úvod si tentokrát už na férovku přiznejme, že zvuk je opět z pohledu dynamiky a posluchačské pohody katastrofa, kterou si pánové vyrobili ve svých The Radar Studios. Na nich je zajímavé nejvíc asi to, že jsou kompletně napájena ze solární energie, takže si nejsem tak úplně jistý, jestli u nich nelze nahrávat jen přes den a jen když svítí slunce. Mně se tohle blbnutí lidstva líbí čím dál víc…

 

Ale abych to neprokecali a úplně neopomněli novou desku. Už jsme si řekli, že zvuk je na chuja, řekněme si k tomu ještě to, že navzdory až hodně bombastickým promo řečem se o žádný velký skok do jiných vod nejedná. Docela dokážu pochopit to, že když během nahrávání odejde z kapely bubeník, za bicí si následně sedne basák a baskytary se chopí kytarista, je o čem psát. A je možné psát o jakémsi (možná tvůrčím) pnutí, které tyto obtíže transformují do o to intenzivnějšího hudebního výrazu. Jenže když si člověk odmyslí tyhle řeči, které jsou skoro tak hloupé jako tiskovka našeho premiéra, a zaposlouchá se čistě do muziky, pak tu zbyde jenom on, hudba, emoce z ní plynoucí a nic víc. Strhující? Ale kdepak. Aspoň silné a osobité? Možná. Místy, občas a omezeně. Posun k tvrdšímu a hutnějšímu zvuku, jehož podstata stále pramení ze shoegaze, je hodně slyšitelný a z mého pohledu je to dobrý posun. Třeba finále skladby Chemicals je z tohoto pohledu skvělé. Vedle toho hromada cukrové vaty, popová hladkost a zpěvákův falzet naráží na hranice snesitelnosti (The Place That I Belong) a teď se v tom vyznejte.

 

Za mě je i přes drobné změny (třeba slyšitelně víc elekroniky, slyšitelně tvrdší pasáže) podstata SOM stejná jako minule a s tím ruku v ruce jdou i stejné neduhy i stejné benefity. Kromě podobnosti s Junius a třeba i s Nothing nebo Palms bych za aktuální největší potíž označil neskutečně přeslazený hlas Willa Benoita, kterého mám v některých případech (Give Blood) chytit za uši a zatřepat s ním. Jeho smetanový nádech mi dokáže zprotivit i celkem strhující skladby jako Nightmares nebo The Light a nejsou to jenom tyto dvě. Hromada dalších se při absenci nástrojové nápaditosti propadá do vyloženě ubrečené nálady (Under Streetlights) a bohužel je celkový, převládající pocit z alba právě tentýž. Navzdory některým dobrým pasážím, které dokáží strhnout, se mi album jako celek slévá do takové nevýrazné hmoty, na kterou (asi to bude fakt moje chyba) nemám aktuálně vstřícné období. Možná to zkusím jindy, v jiné životní situaci, za jiného rozpoložení, protože teď a tady se mi společně se SOM brečet nechce.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky