Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spektr - Cypher

SpektrCypher

Victimer15.3.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Neuchopitelně halucinogenní, meditačně impulsivní, jen s notnou dávkou vnitřního neklidu pochopitelní a rozhodně fetující black metalisté Spektr v touze posunout žánr nepřekročili vlastní stín, ale vtěsnat se do destruktivní mysli jedince umí více než dobře.

Nelehká práce, tihle Spektr. Uchopit tohle strojírensky pojaté temné umění bylo v minulosti mnohem snažší než dnes. Dvojice francouzských podivínů z kanalizačních prostor a vyřazených, dlouhodobě nevyužívaných, velínů před lety padlých lisoven, pojala své nové album "Cypher" poněkud jinak, než tomu bylo v minulosti zvykem. Tehdy páchli opuštěným prostorem o poznání hmatatelněji. Při putování tmou zavřené továrny se člověk občas tu a tam srazil s někým, kdo by mohl být členem Spektr. Minulost je ovšem minulostí, dveře sklepení, odkud byly slyšet kroky členů kapely jsou přivřené a monstrum slezlo z patra ještě níže, až pod povrch. Ne ale ve smyslu primitivismu, jakéhosi odevzdání se do spárů podzemního manévrování na zpátečnicky obyčejném industriálně-black metalovém písku. Toho bohdá nebude. A není.

 

Chlad Spektr, fet Spektr a hlavně filosofie samotná, je v progresivním náhledu na svůj žánr. Už tak poměrně experimentální záležitost se rázem stává ještě neuchopitelnější, výrazově roztaženější a náchylnou k různým, dříve neobvyklým postupům a disharmoniím. Jakkoli jsem tuhle dvojici v letech minulých v lecčems bral mnohem více, než stylově příbuzné a mediálně ošlehanější kolegy (Aborym, DHG, Blut Aus Nord) a lpěl na jejich ukrytosti, chcete-li čekání v závětří, o to více jsem z aktuální nahrávky v rozpacích. "Cypher" není deskou na dva poslechy, není jí ani na deset poslechů a obávám se, že ani po padesátém ušním kontaktu nemusí dojít k úplnému splynutí. Časem se sice daří rozdělit si některé momenty a vnímat je silněji, než v počátcích, ale uchopit desku jako celek je práce hodná experimentování s halucinogeny, popřípadě s velmi hrozivými sny podpořenými nepřetržitou nestřízlivostí. I tak je "Cypher" svázaná jednou atmosférou, negativní a velmi ponurou. Jen je její působení těžší a bolestnější než dřív.

 

http://www.moribundcult.com/Logos/Spektr.Logo.jpg

 

Ano, Spektr nadále ve své tvorbě kumulují nervní black metal, nebo alespoň to, co z něj zbylo, studený industriální lomoz a ambientní plochy, které mají k poslednímu pohledu na denní světlo stejně daleko, jako zahradní odpůrce produktivní sezóny krtek sedící v hlíněném křesle u televize po vydatné večeři. Krtek? Proč ne, tady je přece možné všechno, halucinace neznají mezí. Slyším najazzlé postupy, slyším tlukot vlastního srdce, vidím kuchyňský nůž a propletené žíly svého předloktí. Pocity nejsou dobré. Pokud to Spektr takto chtěli, a já věřím, že ano, povedlo se jim navodit poměrně dost neutěšenou náladu a neustálé přemítání nad faktem, co že se to vlastně kolem mě děje. Přiznám se hned a bez mučení, které mně album "Cypher" každým novým poslechem poskytuje, že minulá léta diskografie Spektr ve mně zanechala hlubší otisk a přítomnost je zkrátka až příliš roztěkaným soustem na pohodlné trávení. Přesto jsem si i novinku po podzemí bloudících Francouzů oblíbil a nechám se jí vláčet po zechcané podlaze opuštěné fabriky. Fascinuje mě její pach. Tohle album docením až mnohem později, to jsem si jist. Chutnat mi začalo až teprve nedávno...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky