Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pozorný čtenář nebo prostě ten, kdo má dobrou paměť, si jistě vzpomene na tři a půl roku starou recenzi předchozí desky Blood Era, čímž tedy chci říct především to, že o polské kapele Sphere už jsme u nás jednou psali. Celkem podrobně jsme tam probrali jejich historii, proměny v sestavě, a tak pokud cítíte potřebu vstřebat informace tohoto typu, TADY máte odkaz na zmíněný text. Sluší se doplnit, že v mezičase dvou posledních nahrávek proběhla ještě další výměna, a to na postu kytaristy, čímž se seznam bývalých spoluhráčů opět o něco prodloužil. Je vůbec s podivem, kolik lidí za ty roky prošlo sestavou Sphere a jaký je vlastně důvod toho, že spolu dlouhodobě nedokáže vydržet stabilní formace. Nechme to spát.

Aktuální deska Inferno je rest z minulého roku, na Deformeathing Production vyšla už v květnu a někdy od podzimu ji tlačím před sebou a sám sebe přesvědčuju, že už už se jí musím pověnovat. Přitom není vůbec špatná a po pravdě bych to po zkušenosti s tou předchozí ani neočekával – navzdory proměnám v sestavě si Sphere udržují poměrně vysoký deathmetalový standard, byť rozhodně nepatří k těm, kteří by svůj žánr někam posouvali, inovovali jej nebo se snažili pohlédnout na zavedené postupy novou, svěží optikou. Jsou to řemeslníci spíše staré školy, technicky i kompozičně zruční, kteří ví, jak vyskládat smysluplnou skladbu, kdy vystřelit šikovné sólo (těch mám pocit, že docela přibylo, podle všeho díky hostujícím muzikantům) a kdy zahustit rytmus bicích tak, aby se vám zrychlil tep na dvojnásobek. Už minule jsem psal, že dost dominantní je Jackův hlas, což platí i tentokrát beze změny.

Všechno tohle zní vlastně docela dobře a mohlo by to být dobré, když bych během poslechu sám sebe často nepřistihl, že mi pozornost poletuje někde mimo. Proč? Protože Inferno je sice řemeslně dobře zvládnuté album, ale rovněž album dost neinvenční, celkem unifikované, sice kvalitativně vyrovnané, ale taky dost jednotvárné. Sem tam rozeseté vsuvky nejspíš související s řešenou biblickou problematikou (mrkněte na názvy skladeb) jsou svým způsobem vítaným zpestřením, ale celkový jednolitý dojem pozvedávají jen velmi skrovně. Ten je vytvářen především na můj vkus dlouhými skladbami (4 – 6 minut), které mají jakousi ambici malého epického rozmachu, s nímž si ale neví tak úplně rady. Narazil jsem na komentář typu This is a monster of an album, což jaksi znamená, že tímhle směrem se nahrávka ubírá a že v této rovině pro někoho srozumitelně funguje Jen moje představa je asi ještě trochu jinde, je mi líto.

V důsledku je pro mě celých téměř padesát minut dost dlouhá doba. K udržení pozornosti, udržení nadšení nebo minimálně zaujetí. Nepomáhá tomu ani hodně sterilní a plochý zvuk, který osobně nijak nevyhledávám. Určitě tím nechci říct, že by se jednalo o slabou desku – už výše jsem psal něco o tom, že řemeslně je naprosto v pořádku a na tom neměním vůbec nic. Nejde ani o prázdnou bezmyšlenkovitou konstrukci, jaké můžeme často slýchat z Pražského hradu – Inferno jako deathmetalové album obstojí celkem slušně. Jen si úplně nemyslím, že zaujme něčím osobitým a že pokud nejste vyloženě true fanoušek Spehere, že vás to k němu v pozdější době bude táhnout stále méně. Jestli vůbec. Pro tuto chvíli ale neváhejte, zkuste a poslechněte, zklamaní určitě nebudete. Poctivá metalová deska to totiž zcela jednoznačně je.