Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spineshank - Anger Denial Acceptance

SpineshankAnger Denial Acceptance

Jirka D.30.1.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: "Anger denial acceptance" zní toporně a šroubovaně, což je situace překvapivě paradoxní, když si uvědomíme, že obsahem jsou především jednoduše písničkové skladby bez zbytečných odboček a postranních cestiček.

Opět jedna kapela, která se snaží znovuzískat vavříny a slávu, oboje nabyté a posléze ztracené v bouřlivém období na začátku nového milénia. Tehdy se to mladými kapelami především za oceánem jen hemžilo, hvězdy vzlétaly k nebesům a mnohé zase padaly do zapomnění, MTV ani nestačila přehrávat klipy všech těch nadějných, nově objevených spolků, v jejichž čele stáli opěvovaní i nenávidění Linkin Park, Roadrunner vydával jedno CDčko za druhým a jejich prodeje šly do statisíců i u těch méně známých uskupení. Svoje místečko na této scéně si udělali i Spineshank a místo abych věnoval jeden stručný odstaveček jejich historii, formou recenze jsem vzpomněl jednu z jejich tří nahrávek z té doby – The height of callousness (2001) – kde se něco o časech minulých dočtete.

 

Dnes se proto věnujme pouze a jenom jejich novince, která byla pojmenována Anger denial acceptance (překlad je trochu oříšek, možná něco jako „Hněv odmítavého přijetí“) a vyšla v červnu pod (překvapivě) evropským vydavatelem Century Media. Vyhnu se disputacím na téma reunionů, kterých se v poslední době událo tolik, že by stálo za námahu zadat na toto téma nějakou ekonomicko-sociálně-psychologickou studii, a pokusím se spíš vypíchnout základní znaky alba v kontextu plynutí doby. Takže poznatek – novinka je především sázka na jistotu. Pokud byla předchozí tvorba kapely jasně nasměrovaná na klasickou kompozici sloka-refrén, přičemž ve sloce se agresivně řvalo a to tak, že se nad kapelou vznášela přihrádka metalcore, a refrén zase působil jednoduše, melodicky a přímo vybízel k zapojení se do děje, tak aktuální produkce Spineshank tenhle vzorec bezezbytku přebírá a pokouší se o stejně fungující kompilát jako kdysi. Ono což o to, na klasické rock’n’rollové kompozici funguje velká většina kapel a pokud se správně poskládají všechny komponenty do srozumitelného celku, výsledek může překvapit a přinejmenším bavit. Ne tak aktuální Spineshank. Od úvodních skladeb je tato snaha cítit na sto honů, rádoby ostro-líbivé hitovky působí kostrbatě, příliš jednoduše a neotesaně a pokud se do alba zaposloucháte opravdu důkladně, někdy v polovině vás přestane bavit, protože snad nikoho nemůže uspokojovat poslech recyklátu už nejednou přehnaného přes ten samý vzorec.

 

Instrumentální stránka nahrávky je slušná, nikterak vám dech nevyrazí, ale rozhodně nezpůsobí otřes. Zajímavý je rovněž prvek elektroniky, který byl v minulosti zastoupen podstatně větší měrou a který tentokrát pozbyl na významu. Ve své době byla kapela skloňována v souvislostech s industrialem, mluvilo se o cybercoru a podobně nepřed-stavitelných subžánrech a tak je nástrojově tradičnější pojetí novinky pro mě mírným překvapením. Veškerá odlidštěnost je tak ukrytá v občasné modulaci hlasu a podivně chrastivém zvuku, jehož dosti ostré hrany občasně kolidují se snahou o líbivou pasáž, refrén či melodii.

 

Když bych to měl shrnout do jednoho jednoduchého sdělení – albu chybí nadhled starých bardů. Anger denial acceptance zní toporně a šroubovaně, což je situace překvapivě paradoxní, když si uvědomíme, že obsahem jsou především jednoduše písničkové skladby bez zbytečných odboček a postranních cestiček. Jasný tah na branku v podobě snad slušného hitu lze zachytit jen opravdu zřídka („Nothing left for me“ nebo „I want you to know“) a když začnu skládat vedle sebe nelichotivé aspekty desky – skladby výrazně nižší úrovně, mnohdy tragicky až protivně vyznívající snahu sklížit drsné s líbivým (titulní „Anger denial acceptance“), závěrečnou sladkobolnou „Exit wounds (acceptance)“, která je vysloveně úděsná, velmi nepříjemný zvuk a kýčovitý obal – výsledné hodnocení nemůže být kdovíjaké. Album rozhodně není propadák, spíš jen dává jakousi fyzickou podobu mnohdy dost imaginárně pronášeným sdělením typu: „nadprodukce hudby“, „šedé vody průměru“ a podobně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky