Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spineshank - The Height of Callousness

SpineshankThe Height of Callousness

Jirka D.30.1.2013
Zdroj: CD (# RR 8563-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album odrážející dobovou módu, ovšem vedle velké porce nemastných a neslaných soust jiných interpretů, je poživatelné poměrně dobře.

Bývaly časy Innocence a bývaly časy, kdy běžel takový seriál recenzí o starých nahrávkách mého mladého věku. Od té doby jakoby uběhlo století, tolik věcí je jinak, ale přece jen mi to nedá, abych se k některým starším věcem ještě nevrátil. Takže pro tentokrát zařazuju mezi nové nahrávky vsuvku v podobě Spineshank, což byla sice kapela cejchovaná nu metalovou nášivkou, ale osobně ji řadím spíš k jakémusi odlesku industrial metalu(coru), nebo prostě metalu s výraznou složkou elektroniky. Však jsem se k nim dostal částečně i přes Fear Factory, kteří v té době (2000) měli už léta největší slávy za sebou a jejichž vliv je v muzice Spineshank slyšet asi nejvíc. Důvod zařazení této party z L.A. je jednoduchý – znovuobnovená formace pod vedením zpěváka Jonnyho Santose právě vydala novou nahrávku (po devíti letech) a tak na dnešní recenzi hned naváže další, zabývající se děním aktuálním a předesílám, že – bohužel – dosti mizerným.

 

The Height Of Callousness je v diskografii kapely druhá deska a již v době před jejím vydáním bylo jméno Spineshank skloňováno poměrně s respektem – spolupráce s Dinem Cazaresem, upsání se Roadrunneru, úspěch debutu Strictly Diesel (1998), velká módní vlna nových kapel v L.A., koncertování právě s Fear Factory – to všechno posunulo kapelu na výsluní, na kterém se jí podařilo vydržet až do roku 2003, kdy vychází poslední album a singl „Smothered“ je nominován na Grammy. A pak už následuje sešup a pád, jak to občas (a kritičtější povahy klidně napíšou „dosti často“) u podobných hvězdiček chodí.

 

Ale vraťme se do roku 2000 a k druhému albu. Z toho prvního si přineslo poměrně agresivní přednes, především vokály jsou nařvané a ostré, což je jeden z poznávacích znaků Santosova projevu a civilnějšího pojetí hlasu si užijete jen málo (namátkou v úvodu „Synthetic“ nebo v refrénu „Transparent“). S tím jde samozřejmě ruku v ruce zvuk kytary, rovněž hodně ostrý a výrazně vytažený dopředu, takže rytmická sekce docela ostrouhává a při vší úctě mi album jako tvrdé (i když se o to hodně snaží) nijak zvlášť nepřipadá. Ve studiu The Chop Shop udělali prostě mix takový, aby album řezalo a krájelo, vokál a kytara vpřed, z bicích se dostalo hlavně na činely a virbl, no a mastering ve Sterling sound provedený velmi populárním Tedem Jensenem to celé zahustil a nařval, takže výsledek ... řve a řeže, jak jinak.

 

Proč se tedy dostalo Spineshank takové popularity? Tak především to tehdy byla móda – tvrdé party hrající tvrdou muziku, která byla velmi dobře fungujícím způsobem zjemňována melodickými linkami a líbivými, lehce zapamatovatelnými refrény. Oproti běžné populární produkci přece jenom skok do metalu a příklon k „druhé straně“ kultury, té zlobivé a rebelské, přitom ale dostatečně stravitelné, aby se slabší povahy nepos...ly. A tohle Spineshank uměli. Napasovat na říznou sloku silně přitažlivý refrén, pořádně si u toho zařvat a stále si udržet jakous takous kvalitu – to vše znamenalo slušnou fanouškovskou odezvu a následnou letenku na Ozzfest, turné s Disturbed, Mudvayne, Orgy a dalšími. Je asi všem jasné, že album táhnou především hitovky a pokud berete hit jako cíl, budete spokojeni. Tedy téměř, protože vedle jasných trumfů se vyplňuje i kartami nižších hodnot a tak bychom klidně mohli utrousit poznámku o tom, že album nasbíralo bobříky především díky singlům „Synthetic“ a „New disease“ (nic proti nim). K nim můžeme s klidným svědomím přidat i závěrečnou „Transparent“ a snad i úvodní „Asthmatic“, či devátou „Seamless“ a sedmou „Play God“,... No prostě a zkrátka – žádné schody nevedou do nebe (i když se Led Zeppelin snažili dokázat opak) a tak při opakovanějším poslechu dojdete k závěru, že skladby jsou vařeny podle stejného receptu stavícího vedle sebe říznou sloku a přijatelný, líbivý refrén, do zvuku je zamíchána pořádná porce elektroniky, která si většinou žije svým vlastním životem, občas upraví vokál, sem tam připomene Orgy (je možná otázkou, kdo koho vlastně připomíná – tyhle kapely existovaly vedle sebe v podstatě ve stejnou dobu), ale nejvíc vás zavede k již zmíněným Fear Factory a občasně díky rytmice zavane vítr od Rammstein. Na jednu stranu tu máme album veskrze přijatelné a poslouchatelné, na stranu druhou odráží spíš tehdy módní vlny než nějakou velkou muzikantskou erudici.

 

Ve své době byli Spineshank zkrátka populární a tahle nahrávka jakbysmet. V toku času jejich jméno zšedivělo a vlastně není divu, ono při bližším pohledu na dnes recenzovanou desku dojdeme k závěru, že se toho zase tolik nestalo. Pokud jste se prokousali ukázkou, snad ještě doporučím skladby „New disease“ a „Play God“ a to proto, že v nich je koncentrované vše, co Spineshank představovali – corový naštvaný řev, hezký refrén, řízný zvuk, jasná kompozice, hromada elektroniky a nepopiratelná schopnost napsat chytlavou písničku. Co by za to někteří Pokustóni dali...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky