Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokračuji ve svých restech z loňska a po skvělém albu Protest The Hero zde prohodím pár slov o neméně vydařené desce progresivistů Spock’s Beard “Brief Nocturnes and Dreamless Sleep”. Desce, kterou v některých ohledech řadím dokonce ještě trochu výš.

Byť označuji oba soubory jako zástupce progresivní kytarové hudby, nacházím mezi nimi jen nepatrná pojítka. Instrumentální mistrovství, čich na melodie a kompoziční vyzrálost, to sice nejsou zanedbatelné spojovací články, ale pokaždé z toho může vzniknout něco trochu jiného. A protože Kanaďané nezapřou punk/hardcorové kořeny, které proplétají s vymazlenými atributy progu, a Spock’s Beard následují konzervativnější linii a nebojí se poukazovat na své sympatie vůči Genesis nebo Yes, nakonec obě nahrávky opravdu jiné jsou. Mimoto Protest The Hero okupují převážně metalové území, zatímco Spock’s Beard jsou tak nějak na hraně rocku a metalu.

Na hraně je podle mě také ono ustálené užití výrazu progresivní v souvislosti s touto americkou skupinou. “Brief Nocturnes and Dreamless Sleep” vás neočaruje něčím tak progresivním, že by vás to uzemnilo svým popřením stylových tradic, natož něčím avantgardním. Kapela má svůj styl vycházející ze starých učebnic (nadále zrajících a čím dál moudřejších!) a působí malinko nekonfliktně. Jenže je to všechno tak DOBRÉ, že mě při poslechu pojem archaismus nenapadne ani v tom nejméně negativním smyslu. Užívají zakonzervované postupy s neomezenou trvanlivostí, takže konzumovatelné kdykoli a vždy delikátní. I bez dřívějšího výhradního skladatele Neila Morse (na tomto albu sáhnul do strun v jedné skladbě a přispěl několika notami, jsou to pořád kámoši) nemají Spock’s Beard ani na páté studiovce po rozchodu nouzi o nápady a i tentokrát se mohou pochlubit nahrávkou, která má smysl a zároveň sílu jej neztratit ani po letech.

Album je otevřené a přístupné i méně “trpělivým” posluchačům, stačí mrknout na stopáž nahrávky a časy jednotlivých skladeb. Jeden (skoro) epos až v závěru, jinak poměrně schůdné časy, takže fanoušek takových Transatlantic by si stihl uvařit i vyprat. V půlce nahrávky na posluchače dokonce vyskočí rádiová píseň “Submerged”. No, ne v každém rádiu by našla pochopení, ale její melodie jsou rozhodně velmi chytlavé. To se dá říci o většině alba - slabší momenty ve stínu zářících chvil zcela zanikají. Pokud tedy vůbec na nějaké slabší vteřinky dojde, sám mám příjemné pochybnosti.

Skladby plynou s přirozenou lehkostí a bez nátlaku se dostávají do hlavy, jakoby už tam někdy byly a teď se jen připomínají. Takový pocit občas zažívám u nahrávek, které si pak roky ordinuji bez omrzení. Líbí se mi použití zvuku hammondových varhan, hned na mě dýchne atmosféra alb starých dinosaurů. A samozřejmě hlas Teda Leonarda, to je naprosto špičkový výkon. Když si třeba pustíte “Afterthoughts”, vícehlasá pasáž vás musí ohromit. A nejen ta, určitě si toho najdete více. S tou "rezavějící progresivitou" to zkrátka nebude tak horké. A kdyby ano, kvalitou alba vychladne.